Často vzpomínám na své babičky a dědečky. Bylo to krásné období mého života, kdy jsem jezdila k babičce do Čech na prázdniny. Babička, když jsem se narodila, byla na tehdejší dobu velmi mladá, bylo jí 45 let. Ovšem je zajímavé, že já si babičku pamatuji jako korpulentní ženu s tenkými nožkami, s bílými dlouhými vlasy, které splétala do copánku, ze kterého si pak vytvořila malý drdůlek. Nosila propínací šaty a malou hnědou taštičku. Když šla s námi vnoučaty do lesa na houby nebo borůvky, vždy s sebou nesla svačinu a pití, abychom netrpěli hladem a žízní. Dědeček byl i přes svou nemoc samá legrace. Pracoval dříve v dolech a měl silikózu plic. Dýchalo se mu špatně, při chůzi musel často odpočívat a v noci stával u otevřeného okna, aby se mu lépe dýchalo.
Pamatuji si, že když bylo venku škaredé počasí, přivezl kolečka naložená pískem do kuchyně, abychom si mohli hrát. Večer vše uklidil, zametl a písek vyvezl opět ven. Dnes lituji babičku, která musela přeskakovat hromadu písku a dávat pozor, aby nezničila naše výtvory. Jinak jsme chodili sbírat klásky na pole, co zůstaly po sklizni nebo na pampelišky pro králíky. Nosili jsme babičce hrušky, aby nám mohla uvařit dobrá hrušková povidla.
Druhá babička z maminčiny strany byla zase hodně stará, nebo spíš vypadala staře, byla jen o 10 let starší než babička z Čech, ale byla hodně ztrhaná. Měla šest dětí, dvě jí ještě jako malé zemřely, k tomu pracovala na poli a starala se o hospodářství. Jako malá jsem musela s babičkou a s dědou na pole. Seděla jsem na žebřiňáku, který táhla kravička a na poli jsem seděla v brázdě a hrála si s větvičkou, která představovala panenku a omotávala ji do listí jako do šatů. S jídlem si nikdo problém nedělal, dostala jsem kus chleba a bílou kávu nebo meltu a večer se usmažila vajíčka k tomu domácí chléb a kravské mléko. Maso bylo jen v sobotu a v neděli. Dědeček celý život pracoval v družstvu a byl vysoký a štíhlý vitální muž, který se zajímal o vše, co se dělo ve světě. Poslouchal rádio a kouřil svou oblíbenou fajfku. Každé ráno si dal malou štamprličku slivovice. Nepamatuju si, že by byl někdy nemocný, v devadesáti jezdil na kole s kosou přes rameno, aby časně ráno stihl posekat trávu na louce.
Vzpomínám na své dětství, které bylo šťastné a klidné. Nebylo k dostání tolik věcí jako nyní, ale trávili jsme více času se svými blízkými, byli jsme hodně venku, jídlo bylo zdravé, domácí, nikdo se nepřejídal a hlavně, nebyla jsem nemocná. Vzpomínám na dětství a slzy se mi derou do očí. Vím, že jsou to jen vzpomínky, které se nikdy nevrátí.
Foto: pixabay.com