Zlatá (?) osmdesátá

Autor

Nevím, zda je to tím, že stárnu nebo tím, že mám děti, faktem je, že tak nějak častěji vzpomínám na svoje dětství. Narodila jsem se v roce 1977 a své mládí prožila v osmdesátých letech, tedy v době, kdy se zde rozlézal socialismus a co pamatuji, byla to taková nějaká nebarevná doba. Nevím, proč ale dodnes mám pocit, že v té době existovala jen šedá, hnědá a khaki. Šedivé domy, hnědé oblečení a ošklivé uniformy příslušníků VB a vojáků, které jsem tehdy potkávala mnohem častěji než dnes. To jsou barvy, které v mých myšlenkách převládají.

Po ulicích se proháněly „stodvácy“, „embéčka“, „warťasy“ a trabanty a místo na zaparkování se nemuselo složitě hledat, neb kapacitu parkovišť tehdejší vozový park nezaplnil ani omylem. V každém autě to smrdělo benzínem, naftou a olejem a každou chvíli se odněkud ozýval zvuk špatně naskakujícího motoru při startování.

Nosily se nemožné kreace a věci jako plísňové džíny, legíny, vyhrnuté rukávy u bund a ponožky s krajkou narvané do lakovaných lodiček. Stejně jako oblečení byly šílené i účesy se všemi těmi patkami a dekami a podivně natupírovanými melíry. Holky si malovaly tlusté černé oční linky, in byly mastné modré stíny a zářivě růžové rtěnky.

Jistě, bylo to moje dětství, proto na tuhle éru vzpomínám s jistou nostalgií. Třeba jak každý něco sbíral. Bylo to dobrodružství. Nic moc tady nebylo a tak každá donešená čokoláda z ESA nebo žvýkačky z Tuzexu či kinderko poslané příbuznými z ciziny znamenalo další přírůstek do sbírky. Nebylo to jako dnes, kdy by asi nikdo neměl problém nasbírat 50 různých obalů z čokolád, prostě si je koupíte. Tenkrát byl majitel takového pokladu považovaný téměř za boha.

Vlastně shánění čehokoliv se rovnalo téměř dobrodružné expedici. Stavěli jste koupelnu? Pro obklady jste si zajeli do Varů, baterii sehnali v Hodoníně a pro záchod si dojeli do Košic. No řekněte sami, jak by se vám dnes podařilo při jedné rekonstrukci scestovat tolik zajímavých míst?! Žádné sednutí k netu a objednání z jednoho místa. Pamatuji si, že v té době dospělí často mluvili o doložkách, OPBH a Varšavské smlouvě a já ani pořádně nevěděla, co tím myslí.

A s muzikou to byla taky adventura. Nebylo vyjímkou, že jste tehdy sháněli jednu písničku i několik let. Dnes vás napadne, tak se po ní poohlednéte v mp3kách. Naši rodiče jezdili po burzách a  když se zadařilo, přivezli si domů vítězoslavně kazetu, která byla už milionkrát zkopírovaná, takže jste měli dojem, že to bylo nahrané u soustruhu. Ale ten pocit, že jí máte!

Pamatuji si, že to byla doba nástěnek a krepového papíru. Ačkoliv spousta věcí nebyla, krepák snad nikdy nedošel. Bylo ho tolik, že by se s ním určitě dala pokrýt celá zeměkoule a ještě by zbylo. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát byla funkce nástěnkáře u nás ve škole udílena téměř při posvátném rituálu. Dodnes nechápu, proč to brali tak vážně. Taky ty polystyrenová písmena byla všude. Jednou jsme byli na nějaké škole v přírodě a tam měli v rohu napsáno velkými písmeny ROH, pořád jsem přemýšlela, proč to tam psali, když to přece každý vidí, že je to roh.
Z hraček si pamatuji hlavně oranžovou tatru, kterou měl snad každý a taky gumové mimino. Měla jsem ráda Igráčky, hlavně, když měli hodně doplňků. Třeba kuchař byl úplně skvělý s tím mini nádobím. Také vzpomínám na štěstíčka, jak jsem si vždy přála prstýnek a většinou tam byl ten hloupý korálkový panďulák. Nesměli jsme jimi totiž třepat, abychom nevybírali jen ty s prstýnky. A když vyletěla digihra vlk a vajíčka, to bylo něco! Každý jsme jí chtěl, každý po ní toužil, každý jí hrál. Dnešním dětem by se zřejmě zdála dost primitivní, když vidím, co vše umí současné hry, ale tenkrát to byla vážně bomba.

Pak si taky pamatuji, jak jsme sedávaly s holkama na zábradlí, sypaly si na ruku Vitacit a pak ho slízávaly. Měly jsme věčně ulepené a zbarvené dlaně i jazyky. Taky nesmím zapomenout na Lesní směs, co mívala babička v lednici, to byla mňamka a nugátová Zora, taková super mazlavá čokoláda. Asi to byla pěkná chemka, ale to mi na ní právě chutnalo. Ostatně, co tenkrát nebylo narvané chemií, že?! A sifón, takový ten, co se dělal v té drátěné láhvi za pomocí bombiček. Jo a Pedra a Baja a Antiperle – ty byly taky vydařené.

No jasně, nesmím zapomenout na katalogy! Byla to pro mě taky doba listování tlustými německými katalogy. Otto, Neckermann a Quelle, to bylo čtivo, které díky četnosti našeho prohlížení bylo již značně ohmatané. Myslíte, že jsme si v něm prohlíželi jen hračky? Omyl! Schroupali jsme úplně všechno, od oblečení přes hračky až po záclony a povlečení a ze všeho jsme byli užaslí. Neumím si představit své děti, že by vzdychaly nad krásou závěsů nebo obdivovaly nějaký botník.

A taky jsme se těšili na poutě. Vždycky, když k nám zavítali kolotočáři, hned bylo jasné, co se bude odpoledne podnikat. Houpačky – lodičky, řetízák, labutě a samozřejmě střelnice. A všude řval Michal David. Kupovali jsme si prstýnky s kulatými obrázky Včelky Máji, placky se zpěváky a herci, fosforové tkaničky a náušnice, po kterých mi hned zhnisaly uši. No a největší peckou byla céčka. Každý je měl, každý o ně hrál tink a čáru. Další věc, která se dala sbírat. Když jste měli fosforové nebo paragraf, to jste byli bouráci!

Vzpomínám ráda na svoje dětství, ale tu dobu bych si dobrovolně nevybrala. Bylo to nebarevné, strnulé období. Každý stále na něco čekal a málokdo věděl, na co vlastně.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na