Zpomalíme svět

Autor

Napadlo vás někdy, jak by bylo fajn zpomalit svět? Kolik událostí našimi životy prolétlo, aniž bychom si vychutnali všechny ty sladké a opojné okamžiky… Dnes v nás žijí ve vzpomínkách. Možná více či méně přibarvených a okořeněných bylinkami bezbřehé fantazie. A bohužel, na spoustu momentů časem zapomínáme. Vytrácí se z našeho podvědomí. Jen občas nám někdo něco připomene a my vlastně ani nevíme, jestli jsme skutečně prožili nebo zda určitou událost prožil náš kamarád, snad se nám ta situace zdála ve snu…

Jak jsem přišla k úvaze – zpomalit svět? Právě proto, že si citelně uvědomuji, jak se mi z paměti ztrácí vzpomínky. Spoustu hezkých prožitků nejen z dětství už jsem dočista zapomněla. S velikánskou nostalgií se probírám albem několika fotek. Častěji si vybavím nepěkné chvíle a neradostné události. Mnohokrát jsem se ptala sama sebe, proč právě to negativní nezapomínám, ale leží ve mně a s tíhou balvanu mě tlačí? Možná jsem tehdy zpomalila svět, třeba se v krizové chvíli zastavil. Znáte to, pěkné okamžiky životem mockrát proletí, ale s trápením se život vleče. Zdá se nám, že čas neutíká. A tak třeba intenzivněji a hlouběji žijeme události neradostné oproti těm vtipným a veselým a příjemným, které si nechceme připouštět. Nebo si neumíme udělat čas na to, abychom si je připustili. Neustále pospícháme někam dál. A slibujeme si, že si všechno vynahradíme večer, zítra nebo o víkendu, o svátcích či na dovolené…

Nestíháme číst dětem pohádky. Všechny ty překrásné příběhy, jenž patřily do našeho dětství, na ně jsme si přece dovedli udělat čas a slovo od slova jsme vysloveně hltali. Také si dodnes některé přesně vybavíte? Odříkáte básničku, s níž se zpomalil svět a proto vám zůstala navždy vrytá v paměti? Možná jste si spolu s básničkou užívali i mámino pohlazení. Na které pohádky si vzpomenou naši potomkové? Kolik příběhů jsme s nimi prožili natolik, že jsme se přitom zastavili a přestali vnímat vlastní starosti a povinnosti? Kdy jsme naposledy odložili hodinky, vypnuli mobily a ponořili se do hloubky okamžiku?

Sama se dnes ohlížím zpátky a rekapituluji dětství svých odrůstajících synů. Stačilo to? Nebylo těch chvil málo? Určitě mohlo být víc sdílených pohádek, písniček, pusinek a vřelých pohlazení. Ptám se sama sebe, proč to tak rychle uteklo. A je mi to upřímně líto. Dnes nemohu přijít za dětmi a zaujmout je svým zpěvem natolik, aby se přidaly. Dnes si společně neprostřeme stůl novinovým papírem a nevytáhneme vodovky, štětce… Dnes si nezatančíme „Zajíček v své jamce…“. Je toho tolik, co životem prolétlo, čeho mohlo být víc a při čem se měl zastavit svět. Nebo alespoň zpomalit.

Často přemýšlím, jak zabrzdit svět a naservírovat si čas se svými stárnoucími rodiči. Co neopakovatelného a originálního mám vymyslet, aby nás to stmelilo a propojilo, abychom si více uvědomili to hezké? Aby následovaly další pěkné zážitky, v nichž bychom vnímali sounáležitost a lásku. Nechci čekat na čas, kdy moji rodiče ztratí míru soběstačnosti a naše sdílení bude založené na fyzické pomoci.

Tak moc mnohdy opomíjíme vztah ke svému partnerovi. Nestojí nám za to, abychom pro něj zastavili svět, udělali si čas jenom pro sebe? Známe se přece už tolik let. Víme, co vykouzlí našemu milému úsměv na rtech, v jaké sukni se mu líbíme, kam chodí rád, jakou miluje vůni? Pokud ano, nadělme si společně intenzivní prožitek. Neopakovatelný a silný. Takový, který nepodlehne zapomnění a jenž nezešedne ani pod náporem zubu času.

Zpomalme svět sami pro sebe. Prokládejme své životy pauzičkami, milými dostaveníčky, odměňujme se časem s knihami, přáteli. I když nám děti odrůstají a každý rok se viditelně změní a poodstopí o krok dál, udržujme s nimi tempo. Dnes zastavme svět pro společný výlet s (odrůstajícími ) dětmi, třeba bude stejně důležitý jako v batolecím věku „paci paci pacičky“. Možná si ho užijí a zapamatují. Snad ucítí ten půvab události, při jejímž prožívání se všecičko zastavilo. Pojďme zabrzdit právě dnes, v tuto chvíli… Slibuji, že nám nic neuteče.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na