To se takhle člověk vzbudí s radostí, že sen i film o tom, že jsme poslední lidi na světě, je pryč. Že ty prázdné ulice se časem zase zaplní lidmi. Že pomine to neuvěřitelné TICHO, přehlušované jen zpěvem ptáků. Ty pak zas uslyším, jen když vstanu v pět ráno, ne celý den jako teď. Že se psi zase rozštěkají, jak je na vesnici zvykem. Jenže, proč by štěkali, když jednak nikdo nechodí kolem jejich vrat a jednak mají páníčky doma, takže nemají potřebu hejkat ani steskem.
Cvičme v rytme!
Takhle, nejsem úplně klasickej pecivál, ale musím uznat, že tolik pohybu jsem už dlouho neměla. Zhruba od té doby, co děti přestaly bez rozmyslu nekoordinovaně a nebezpečně běhat různými směry. Teď mám denně pravidelně hodinku sportu, dlouhou trasu přírodou a večerní online jógu na zklidnění. Na zahradě se stále mění opičí dráhy. Aby byl pohyb zajímavý, tak venkovní aktivity střídáme. Vzhledem ke chvilkovému jaru došlo i na skejt. Vrátili jsme se – řekla bych až kupodivu – všichni bez větších úrazů.
„Jak to mamce šlo?“ zajímal se otec mých dětí, hned po našem návratu.
„Strašně dobře,“ pochválil mě synek.
„Až tak, jo?“ podivil se k mému údivu můj muž.
„Jo, nejdřív strašně, a pak už dobře.“ dovysvětlil můj milý malý chlapec.
Hele, lidi, bacha!
Jsem trochu zvědavá, jak dlouho se budeme vzpamatovávat z toho odloučení od ostatních. Žijeme si v naší uzavřené čtyřčlenné skupince (pětičlenné, připočítáme-li kocoura, který je ale chytrý a už pochopil, že se nemá ukazovat dřív, než před obědem). Hlava rodiny jednou za čas vyrazí ven a přinese jako správný lovec potravu. My po návratu vyzvídáme, co tam viděl, jak to tam vypadá, zajímá nás každá maličkost. Zbytek rodiny už nějakou dobu neviděl živáčka, jak se říká. Když vyrazíme ven, většinou nikoho nepotkáme. Když se v dálce někdo objeví, zvolají děti „Hele, lidi, bacha!“ a vrhají se do pole nebo za strom. Ale jinak jsme stále ještě normální. Jen nám prostě trochu šibe. Ale to je asi to nejmenší.
Škola na doma
Začínáme další týden domácí školy. Učíme se být flexibilní. Učíme se učit doma. Nasadili jsme pravidelný studijní režim. Děti mají online hodiny a samostudium. Teprve vidím, co dělají, protože dosud mě školně kromě podepisování a občasné básničky více méně nijak nezatěžovaly. Synek úkoly „neměl“ a dcerka si je dělala samostatně. Teď jsem víc zapojena, jsem o trochu víc v obraze. Dřív jsem informace z nich tahala, abych se něco dozvěděla, teď se je spíš občas snažím zastavit, protože nemusím zas vědět úplně všechno. Ale už chápu, proč se děti tak těší na víkend. Není totiž škola. Nemají povinnosti. O tom je dětství, víkend se rovná nicnedělání.
Co na to Ámos?
Nedávno byl Den učitelů. Tenhle svátek letos tak trochu prošuměl. Přitom by mě moc zajímalo, co by asi v karanténě Učitel národů dělal? Otázka je, jestli by byl onlajn nebo ne. Jen doufám, že se paňčitelkám nový styl učení nezalíbí natolik, aby třeba zabojovaly o částečnou výuku přes internet i po skončení téhle zvláštní situace. Snad si ty naše roztomilé ne-vy-chovance vezmou zpátky na svá vyučující bedra do školních učeben. Myslím, že se rodiče shodnou a paní učitelky, hned jak se k nim budeme moct přiblížit na míň než 2 metry, budeme chtít na rukou nosit. Škola hrou totiž není taková hračka, jak se může zdát. Kór když už se nesmí používat rákoska…
Zdravím a přeji zdraví (fyzické i duševní) všem!
TeReZa