Etiketa v každodenním životě – v nemocnici

Autor

Na dovolené v horách utrpěl Karlův tatínek vážný úraz. Zřítil se z nevysoké skály, bohužel tak nepěkně, že si jeho ošetření a následná péče vyžádala hospitalizaci v nemocnici. Lékaři museli Karlovu tatínkovi operovat nohu. Celou situaci zvládala asi nejhůře maminka. Moc se o svého muže bála, často plakala a synovi volala.

„Zítra bude velká vizita a měli bychom se dozvědět nové zprávy. Pojeď se mnou, Kájo, za tátou.“ Nebylo o čem pochybovat. I Karel se cítill poslední dobou kvůli tatínkovi nervózní a přál si, aby mu bylo co nejdříve dobře. „ Samozřejmě, zítra tě vyzvednu před domem a zajedeme do nemocnice.“

Jak se domluvili, tak se stalo. Karel zastavil vůz před domem svých rodičů a šel vyzvednout maminku. Jako vždy jí to velice slušelo, měla na sobě vínový kostýmek s krátkou sukní (se svou stále dívčí postavou si sukni nad kolena mohla skutečně dovolit). V ruce nesla kabelku barevně sladěnou s kostýmkem. „Je tak křehká a drobná, ta moje maminka.“ Napadlo Karla při pohledu na matku a dnes, když jedou za tátou do nemocnice, se mu zdála i velice zranitelná. Chtěl jí nějak pomoci, být prospěšný a užitečný, tedy beze slova popadl maminčinu kabelku s dobrou vůlí, že ji ponese.

„Kájo, co to vyvádíš?“ vykřikla sopránem stará paní. „Hned mi tu kabelku vrať, to není vhodné, abys nesl dámský módní doplněk, drahoušku“. Náhodný kolemjdoucí, ošuntělý pán, možná bezdomovec, vláčející děravou a nepromokavou tašku se zapáchajícími svršky se připotácel ke Karlovi a mamince a zvolal: „Tu kabelku dej mně, frajere, héj!!! Určitě v ní bude i naducaná peněženčička, že, madam?!“ Dvojice zrychlila krok směrem k autu, aby se nestala obětí zločinu. Ještě tak…

Mladík odemkl dveře vozu, přistoupil k levým zadním dveřím, otevřel je, postavil se k levému přednímu kolu auta po směru jízdy a nechal nastoupit svou maminku. Karlova maminka byla skutečná dáma a bravurně ovládala manévr nasedání v krátké úzké sukni do automobilu. Nejprve usedla na sedadlo bokem a nohy těsně u sebe přesunula dopředu. Karel zavřel dveře, ale ouha, nezkontroloval, zda jsou ve vozu s maminkou i všechny doplňky, přiskřípl jí ve dveřích ucho objemné (čeho jiného, než) kabelky! (Proč ji nehodila dozadu do úložného prostoru? Zauvažoval, ale raději staré paní jen gestem naznačil svou omluvu). Během chvilky už bylo všechno v pořádku a jelo se do nemocnice za tátou.

Otec už svou návštěvu očekával a moc se těšil. Na invalidním vozíku (protože byl krátce po operaci a lékaři mu jakoukoliv zátěž na nohou prozatím nedoporučili) vyjel do nemocničního parku. Tam sledoval květiny, lidi a vyhlížel své nejbližší. Už jdou! „Ferdinande!“ Karlova matka se rozběhla ke svému manželovi a láskyplně jej objala a políbila. Posadila se vedle něj na lavičku. Karel tátu nikdy na vozíku ani nemocného neviděl, zůstal stát s otevřenými ústy a na otce nechápavě hleděl. Po chvilce se na něj starý pán podíval. Musel vzhlédnout vysoko nahoru, protože jeho syn byl urostlý muž. „Už je to lepší, velice se těším, až mě odsud pustí.“ Postávající Karel zadrmolil něco nesrozumitelného. Táta ho neslyšel. Cítil se vedle něj nepříjemně, možná proto, že nad ním synek stál. Dnes nebyl Ferdinand ve své kůži, i když předstíral veselost. Ulevilo se mu ve chvíli, kdy mladík zamířil k ošetřující lékařce, zjistit více o jeho zdravotním stavu.

Syn potkal lékařku na chodbě úrazové traumatologie. Všiml si, že jí je mladá dívka, kterou zná z ulice, v níž strávil dětství. „Dobrý den, slečno doktorko, přišel jsem se vás zeptat na svého otce, pana Ferdinanda Neplechu…“

Karel se od lékařky dozvěděl samé optimistické informace. Operace jeho táty se zdařila a brzy bude zase chodit, prognóza se zdá velmi dobrá. Ještě pár dní a poveze otce domů. Když se vrátil za svými rodiči do nemocničního parku, usmíval se, vlastně zářil. Hned jim vyprávěl, co mu mladá lékařka sdělila. Ještě chvíli tam v dobré náladě konverzovali. Potom pomohl odvézt otce i s vozíkem na pokoj a tam ho přemístil na lůžko.

V autě cestou zpět se na Karla obrátila maminka s přáním: „ Pojď si někam sednout na kafe. Potřebuji se trochu srovnat, než se vrátím do opuštěného domu“. „Rád, děkuji za pozvání, mami.“ Usmál se mladík.

Zamířili do světlemodré kavárny. Hrála zde nevtíravá hudba a obsluhoval tady sympatický pán středních let. Matka se posadila do pohodlného křesílka, objednala kávu, její syn ovocný čaj. Vmžiku byly nápoje na stole. Karel vyndal svou lžičku ze šálku, olízl ji a zabořil do cukru v cukřence. Náležitě si svůj čaj osladil, poté uchopil čajový sáček za šňůrku a odložil na podšálek. Šálek čaje se tak ocitl v louži podšálku, ale co naplat. Karel vzal do levé ruky podšálek, do pravé šálek s čajem i se lžičkou a napil se. Lžička v šálku kapánek překážela. Karlova maminka si kávu neosladila, lžičku si ze šálku vyndala a odložila ji na podšálek. Pak se napila. I ona přitom držela v levé ruce podšálek a v pravé šálek.

Myslím, že už to stačí. Prohřešků proti etiketě se hrdinové mého článku dopustili opravdu požehnaně. Najdete všechny?

SPRÁVNÉ ODPOVĚDI:

  • Není vhodné, aby muž nosil ženě kabelku.
  • Nejčestnější místo v autě je vpravo vzadu. Muž přistupuje k pravým zadním dveřím, otevře je, postaví se k pravému přednímu kolu proti směru jízdy a počká, až žena nastoupí. Dveře vozu zavírá muž teprve ve chvíli, kdy je ujištěn, že je žena i její oblečení a doplňky skutečně v autě.
  • Na nemocného nehledíme s údivem, ale překvapení taktně zamaskujeme. Pokud je nemocný na vozíku, nestojíme nad ním, ale sedneme si vedle něj, abychom byli přibližně stejně vysoko a lépe udržovali oční kontakt.
  • Lékařku (ani učitelku apod.) nikdy neoslovujeme „slečno“, i když víme, že není vdaná.
  • Lžička ze šálku se neolizuje, nesladíme lžičkou z našeho nápoje, ale pokud dostaneme k oslazení otevřenou cukřenku, měla by obsahovat lžičku určenou k oslazení – neponoří se do nápoje.
  • Při pití není lžička v šálku, ale v podšálku.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na