Věnuje se dobrovolnictví už delší dobu, ač to ani za dobrovolnictví vlastně nepovažuje. Přitom si chodí povídat se seniory, poskytuje pomoc tomu, kdo to v jejím okolí potřebuje, zapojuje se do krátkodobých i dlouhodobých bohulibých aktivit. Do toho píše knihy, což ji přivedlo… kam jinam, než zase k dobročinnosti. Protože taková prostě je: Pavla Pavlíčková Kovaříková.
Taková možná až „divná“ otázka: proč vlastně pomáháte?
V rámci svých časových i finančních možností se snažím podat pomocnou ruku tam, kde je to aktuálně zapotřebí. Již několik let přispívám organizaci UMÚN ( https://www.umun.cz ) a mnoha jiným dle potřeby. Navštěvuji domov seniorů, v minulosti to byl dětský stacionář. Asi bych v mém případě nepoužila slovo dobrovolnictví, možná bych se spíše přiklonila k formulaci: nebuďme lhostejní. Řekla bych, že život sám přináší podněty či impulsy a je jen na každém z nás, zda se zastavíme a v daný okamžik onu pomocnou ruku nabídneme, anebo si nasadíme klapky na oči s tím, že se nás to netýká. Všichni přece víme, že se nás to týká. Každý budeme senior, každý z nás může onemocnět, každý z nás se může dostat do tíživé situace.
Jaký je nějaký Váš osobní konkrétní případ?
Například má dcera byla hospitalizovaná na infekčním oddělení v nemocnici na Bulovce a já tam jako matka byla s ní. Ve vedlejším pokoji se léčil roční chlapeček se zápalem plic. Jelikož tam byl sám začala jsem mu věnovat pozornost. Zdravotní personál byl úžasný, sestřičky jej hýčkali, ale znáte to, přeci jen mají „bílý plášť“. Když dceru propustili, docházela jsem za prckem každý den. Přinesla jsem hračky, uvařila domácí zavařeniny, pohrála si s ním, nakrmila atd. Nešlo o zanedbané dítě, jen maminka, se kterou jsem se nikdy nesetkala, byla prý samoživitelka a měla doma další dvě malé děti. Zkrátka byla na vše sama. Tím chci říct, že pomáhat můžeme dnes a denně.
V současnosti docházíte do domu s pečovatelskou službou, původně jste chtěla číst, že?
Pokud je to dovoleno, docházím tam jednou týdně. Přivedla mě k tomu před lety bývalá kolegyně. Spousta lidí mě od toho zrazovala. Obávali se, že to není pro mě, že z toho budu smutná. Ale již po první návštěvě jsem zjistila, že ne já jim ale oni mně dávají radost a pocit naplnění. Ano, přihlásila jsem se s tím, že budu předčítat knihy. Ale hned na začátku jsem zjistila, že to není to, co ti lidé potřebují.
Co jste zjistila, že vlastně potřebují?
Po přečtení první kapitoly z knihy Anežka Přemyslovna jsem se podívala do prázdných očí mlčících babiček a dědečků. A tak jsem jim položila otázku: „Jak jste to měli vy? Brali jste se z lásky?“ V ten okamžik se jejich oči rozzářily, knihu jsem odložila a už jsme si jen povídali. Stačilo jen projevit zájem a najednou jsem si připadala, že mám kolem sebe své vlastní babičky a dědy a ti mi vypravují životní zážitky a předávají svá životní moudra. V ten moment jsem vše přehodnotila a na každou návštěvu jsem si připravila téma, na kterém jsme se společně domluvili.
Jaká témata probíráte?
Témata bývají různá, takže jsme již zabrousili do vesmíru, na počátek vzniku vody na zemi. Prošli jsme se přes bájný Řím, Egypt či Aztéky až po Marii Terezii. Jsem vázána mlčením a nemohu publikovat nic z toho o čem si povídáme, ale je krásné, že ti lidé mají ke všemu svůj osobní přínos či prožitek. Pro příklad, když jsme probírali Egypt jedna babička, která vždy jen seděla a poslouchala, se náhle zapojila do debaty s takovou vehemencí, že nás pomalu ani nepustila ke slovu. V domově žila již několik let a až nyní se všichni dozvěděli, že 35 let pracovala a žila v Egyptě a spoustu jiných zajímavostí z jejího života. Chci tím říct, že kdybych jen přišla, něco přečetla byl by to pro ně vjem srovnatelný se sledováním televize. Ale takto to pro nás vzájemně bylo, a doufám že zase bude, velmi příjemně strávený čas.
Děkuji a těším se na další setkání!
Další zvídavé otázky a zajímavé odpovědi se dozvíte v příští části rozhovoru. Řeč bude nejen o darování a psaní knih nemocným na onkologii…
foto: z archivu P. P. Kovaříkové