Můj přechod z virtuálu do reálu

Autor

Nazdar, možná někoho napadlo, že to bude o sexu…..bacha!….nebude. Teda doufám, že ne.

Většina z nás propadla virtuálnímu světu, někdo víc, někdo míň, ale myslím, že existuje jen malé procento lidí, kteří by v dnešní době nevěděli, že existují různé chaty a seznamky a videočumárny a já nevím co ešče všecko. A tak i já, v relativně pokročilém věku, za pár mi bude padesát (těch pár, je fakt pár), jsem přes písmena poznával a poznávám různé lidi. Nestydím se za to a nechápu lidi, kteří navenek tyhle věci odsuzují. Někdy se seznámíte s někým, kdo je vtipný, má třeba podobný pohled na svět…, ale bydlí na druhém konci republiky, takže v reálu byste se nikdy nesetkali, ale přes net je to otázka pár sekund.

Je jasné, že jako každý, správně ješitný chlap, vyhledávám debaty spíše s ženským osazenstvem virtuálních pokeců. V tomhle taky nevidím nic divného (Sledujete, jak nenápadně naznačuju, že jsem normální? :-D).

Nedávno, nějak přibližně před nějakou dobou…, kecám…, vím to přesně – pátek, 30 srpen 2013 15:06, jsem smajlíkem mrknul na jednu, podle fotky velice hezkou a sympatickou ženskou. Od smajlíků jsme přešli k písmenům a já poznal, že je nejen hezká, ale že i uvnitř se skrývá rozumná a vtipná dušička. Hned jsem si skromně pogratuloval a pochválil se, že jsem toho smajla poslal. Jedno kliknutí, tolik stačilo. Kdybych neklikl, tak bych ji nepoznal. A chtěl jsem ji poznávat víc. Teď nemluvím jen o poznávání těla, hlazení kůže a případné výměně tekutin. Myslím tím poznání, že problémy dospívajících dětí jsou asi všude stejné, že skoro všude jsou stejně plné čekárny u doktorů… no prostě, že v běžném životě to asi klape, nebo neklape u většiny z nás ve stejném rytmu. Vím, že s ní můžu pokecat o čemkoliv, že pochopí mé dost časté dvojsmysly a já pochopím ty její. Prostě si rozumíme, teda já to tak cítím.

Nedávno jsme si domluvili schůzku – „keferande“. Od doby, kdy jsem věděl, kdy a kde to bude, jsem byl nervozní jak „prvnička“. „Co když v reálu je úplně jiná?“ nebo „Možná bude zklamaná?“ Den před dnem D jsem se ostříhal, abych svých pět posledních statečných vlasů dostal trochu pod kontrolu. Ráno jsem se oholil a vylil na sebe asi litr nějaké vánoční voňavky, abych nebyl za vagabunda, a čekal jsem na SMSku, kdy že mám dojet. Konečně! V deset u kašny. Ještě po cestě květinářství a jedu.

Po dálnici jsu tam za pár minut, určitě tam budu dříve. Tůůůůdle! U nás se po dálnici jezdí šedesátkou, protože nějaký blb vymyslel ještě blbější podloží. Na každé křižovatce červená, to tam zas sedí ten škodolibý trpajzlik a přepíná semafor, když mě vidí přijíždět. Já se picnu! Tak, poslední křižovatka, zaparkovat. Sakra, 10:05, pozdě! A ještě všude kolem květináče, obchody, kašna žádná. Nooo jasné, jako naschvál jsem si vybral tu delší trasu ke kašně. Popravdě? Kašnou byla asi před třiceti lety. U bývalého vodotrysku nikdo. No jasné blbče, přijdeš pozdě, tak se nediv. Na první rande! Šlak by mě trefil.

Kuknu na mobil a kdyžtak zavolám. SMSku už jsem nestačil přečíst. Za mnou se ozvalo: „Jdeš pozdě.“ Neuvěříte, jak se mi ulevilo. Ne z toho, že jsem tam pozdě, ale že tam je. Sakra jsu v čudu. Ona je ještě hezčí než na fotkách. Přivítali jsme se, i pusa padla. Líbá na rty, což je fajn. Někdy má pudr divnou chuť. Do restauračky se jde po schodech. V paměti jsem vyštrachal zbytky etikety a šel jako druhý – kdyby padala, hrdinně bych ji zachránil. Do restaurace vstupuje muž první. To dá rozum, kdyby tam byla rvačka, tak to schytá on. Naštěstí se tam nikdo nepral a ona nepadala (teda,ne,že bych ji rád nechytal). Obsluha ten den…..“nahoře bez“. Já bych ocenil, kdyby tam byla aspoň nějaká obsluha, ale nakonec to kafe stálo na stole.

Povídali jsme si. Když říkám povídali, tak povídali. Nebylo to takové to kecání o ničem. Debatili jsme spolu, jako bychom se znali už leta. Já teda dedebatil, páč v té chvíli, co jsem si řekl: „Nesmíš se zakoktat,“ tak jsem zadrhnul u co třetího slova. Je přesně taková, jak jsem si myslel – bezprostřední, vtipná, život bere s nadhledem. A ty její oči!!! Kecal bych, kdybych tady tvrdil, že jsem koukal jen na oči, to po mě nemůže nikdo chtít, jsu přece jen normální chlap, takže buňky v mozku myslí jen na jedno (i když,s ní klidně i víckrát).

Naše „kaferande“ končí. Už končí. Poznal jsem,jak je čas krutě relativní. Já, který jsu hrdým spoluautorem „teorie relativity jednoduše a srozumitelně“ aneb dodatku k Einsteinově rovnici. Než jsem přijel, neskutečně se to táhlo a s ní to tak rychle uběhlo 🙁 . Při odchodu šla ze schodů první. Až dole jsem si uvědomil, že jsem měl jít já a držet ji za ruku. To mi, doufám, odpustí.

Nezbývá mi, než doufat, že budu mít štěstí a ještě se sejdeme.

Vysvětlivky pro „pražáky“ a „jihomoravačky“:
ešče=ještě(zde se autor řídí vyjimkou v pravidlech pravopisu a použil vzor:klešče)
prvnička=poprvé rodící žena,nebo poprvé souložící

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na