I letos pro Vás máme v rámci výročí nový lidický rozhovor. Protože nechceme, aby se zapomnělo. Tentokrát jsem požádala o rodinné vzpomínky paní Lucii Sojkovou. Její babička zažila vypálení Lidic jako matka malého dítěte, navíc byla v očekávání dalšího potomka. Muže z její rodiny čekalo okamžité zastřelení, přišla tak o otce, manžela a dva bratry.
Jaké je Vaše rodinné propojení s tragédií v Lidicích?
Jmenuji se Lucie Sojková a moje babička Marie (rozená Zbrojková), maminka mé maminky, se v Lidicích narodila. Vyučila se švadlenou, v roce 1937 se vdala za pana Müllera, který byl také z Lidic. V roce 1938 se jim narodil prvorozený syn Zdeněk. Žili v domě s číslem popisným 79, plánovali postavení nového domu, ale vše bylo najednou jinak. Když byly Lidice 10. 6. 1942 přepadeni gestapem a vojskem, byli nad ránem všichni vyvedeni z domů ven a rozděleni na ženy a muže. Muži a vlastně i chlapci od patnácti let byly zastřeleni u Horákova statku.
Ženy a děti měly jiný osud.
Ženy a děti zahnali do místní školy a brzy ráno je odvezli vojáci do Kladenského gymnázia. V tělocvičně, na slámě, strávili celkem tři dny. Nevěděli, co se v Lidicích děje. Třetí den oddělili násilím děti od matek s tím, že děti pojedou napřed. To ale matky viděly své děti naposled. Když babičce odebrali vojáci čtyřletého Zdenečka, byla v sedmém měsíci těhotenství. Děti starší jednoho roku odvezli do polského tábora do bývalé továrny. Tam byly všechny děti až do července. V této době vybrali na převýchovu pár děvčat a chlapců, celkem devět. Ostatních 88 dětí, mezi které patřil i Zdeneček, odvezli do likvidačního tábora v Polsku – Chelmno, kde je druhý den udusili v autech a spálili na hromadách. Mají tam dnes velký kámen, kde je uctěna jejich památka. Mělo by to být v místě, kde popel těchto dětí vysypali.
A těhotná žena, které právě odebrali čtyřletého syna…
Ano, babička netušila, co se synkem je. Na podzim porodila v Praze pohrobka – dceru, která se narodila 5. 9.1942. Asi po dvou týdnech jí dcerku odebrali a ji odvezli za ostatními ženami do koncentračního tábora Rawensbrück. Tam měla na práci šití uniforem. Rawensbrück jsem také navštívila. V kojeneckých ústavech skončily kromě novorozenců i děti do jednoho roku. V koncentračním táboře se babička setkala se svojí maminkou. Babičku osvobodili v Polsku na pochodu smrti. Celou dobu až do návratu na hranice do Čech nic o Lidicích, zastřelených mužích a nezvěstných dětech nevěděly.
Prababičky osud byl jaký?
Po celou dobu, co byla babička v koncentračním táboře, s ní její maminka byla. Bohužel ale pouhých pár dní, asi jen čtyři dny před koncem války jí zplynovali. Našli jsme si její datum úmrtí v Rawensbrüku v knize mrtvých.
Co čekalo „pohrobka“ dál?
Teta byla po narození v kojeneckém ústavu Pak ještě v jiném dětském ústavu, odkud ji k sobě vzala ředitelka zařízení s manželem. Až rok po ukončení války se vrátila k vlastní matce. Teta pak mému dědečkovi – druhému manželovi babičky – říkala tati. Vyučila se švadlenou, pracovala v Buštěhradě a dodnes žije v Lidicích. Nyní už je nechodící a nemocná.
Jak to bylo s návratem do Lidic?
Po výstavě „nových“ Lidic se tam babička nastěhovala v prosinci 1949, a to do domu číslo 4. Znovu se vdala, vzala si mého dědečka, který byl inspektorem bezpečnosti na dolech. V roce 1950 se jim narodila moje maminka, která tam bydlí dodnes a brigádně pracuje v památníku Lidice jako průvodkyně. Babička pracovala až do důchodu v v závodní kuchyni Kamenouhelných dolů. Byla předsedkyní Českého svazu protifašistických bojovníků. Zemřela v roce 1997 ve věku 80 let.
Vyprávělo se na toto téma ve Vaší rodině?
Babička o lidické tragédii nemluvila, byla spíše uzavřená. Osobně si její vyprávění pamatuji jen jednou, když už byla stará a já byla asi čtrnáctiletý puberťák. V tu dobu jsem si ještě některé věci neuvědomovala a vlastně jsem se jí ani na žádné konkrétní věci nezeptala. Dnes by mě zajímalo tolik věcí.
Jste i proto s Lidicemi stále propojená?
Já už sice 23 let v Lidicích nežiji, ale 25 let tam pracuji, provozuji zde zlatnické práce. Takže jsem se z Lidic vlastně nikdy moc nevzdálila. Jsem členkou Lidice Memory, takže se podílím na udržení lidické památky pro budoucnost a stále se také dozvídám nové informace. S Memory Lidice jsme absolvovali už spoustu cest, do Rawensbrucku, Mathausenu, Osvětimi. Také jsme šli po stopách lidických dětí: Lodž, Chelmno, Puškinovo atd.
Je to těžký životní příběh, asi je náročné nést si ho v genech.
Babičce zastřelili manžela, dva bratry a otce. A zabili syna Zdenečka. Maminku jí zabili po útrapách v koncentračním táboře. Nyní si jako dospělý člověk a máma tří dětí vůbec nedovedu představit, čím vším si musela projít a hlavně vůbec nechápu, jak to zvládla. I proto jsem členkou Memory Lidice a jsem vážně hrdá, že jsem z Lidic.
Děkuji za rozhovor i Vaše lidické aktivity!
Fotografie: z rodinného archivu Lucie Sojkové
1. Lucie s babičkou a dědečkem
2. babička se synem Zdenečkem
3. babička s dcerou Janou
4. babička s druhou dcerou – maminkou Lucie