Když vyletí z hnízda

Autor

Dnešní rozhovor vznikl úplnou náhodou. Vystřihl se z jednoho z mnoha dámských povídání u kávy. Znáte to, když se sejdou tři ženy různého věku a s různými názory za život, uchopí se nejčastěji téma vaření, seriály, děti… Téma povídání o dětech – s dětmi i bez dětí, mne zaujalo natolik, že jsem se rozhodla naservírovat jeho část i vám, milí čtenáři.

Dokud jsou v naší blízkosti, spoluvytvářejí teplo domova a smysl našeho života se přenáší do jejich výchovy, do společně prožitých chvil, okamžiků radostných i smutných, situací veselých i bezradných, s dětmi a vedle dětí mnohdy hledáme i nacházíme sami sebe. Možná i jejich zásluhou se nám podaří sami sebe najít. Nebo se najdeme až v době, kdy se začnou vzdalovat a nám nezbyde, než se rozhlédnout a konečně projít kolem zrcadla, jenž odráží pouze naši tvář?

Když jsou malé a pevně nám svírají ruce, nemáme dost času vnímat sami sebe, jakoby neexistovalo já, ale jenom my, jednotné číslo se proměnilo v množné. Jak se cítí máma, když se z my stává zase já? Když z hlučné, ševelící, neposedné, chaotické rodiny odejde ten akční plamínek a nastane ticho? Zajímá vás, jak se s takovou situací vypořádaly paní Jana s paní Helenou? Třetí osobou u kávy jsem já. Zatím bez osobních zkušeností se spíše zvědavě vyptávám a poslouchám…

Jana: Pětačtyřicetiletá administrativní pracovnice, 26 let šťastně vdaná, matka dvou dětí (dcery 25 a 23 let).

Helena: Padesátiletá prodavačka, rozvedená, matka jednoho dítěte (syn 30 let).

Dámy, jak vzpomínáte na mateřskou a období, kdy byly vaše děti malé?

Jana: Už je to tak dávno! Vzpomínám s úsměvem na rtech, čas mi s dětmi hrozně utíkal, mnohdy jsem se neměla čas ani v klidu najíst, holky byly hyperaktivní, divoké. Pořád jsme něco řešili, ať už sourozenecké rvačky nebo žalování, později školu, kroužky… Tohle je asi vzpomínka mnoha rodičů. Ale bylo to veselé období, i přes to vřeštění a domácí výbuchy.

Helena: Když byly synovi čtyři roky, rozváděla jsem se, na tohle období nemám hezké vzpomínky. Naopak potom přišly šťastné roky, přestěhovali jsme se a Honzík mi dělal samou radost.

Kde jsou vaše děti dnes?

Jana: Starší dcera se před dvěma lety odstěhovala do Irska, má tam práci a přítele, v Irsku by chtěla zůstat na trvalo. Mladší studuje v Praze. Také ona si našla přítele a v Praze tráví často i víkendy a dny volna. Za námi zavítá občas na návštěvu.

Helena: Syn se před pěti lety oženil, mám ročního vnoučka. Bydlí se svou rodinou ve stejném městě, jako já, našli si byt.

Kdy jste si uvědomily, že vaše děti opouští hnízdo a s jakými pocity?

Jana: Hodně jsem prožívala, když se starší dcera stěhovala do Irska. Nervovala jsem se ze všeho s ní a myslím, že jsem jí byla velkou oporou, ale ještě jsme měli doma mladší, takže mi to tolik nedocházelo. Teprve nedávno jsme si s manželem uvědomili, že jsme z rodiny zůstali v našem velikém domě sami dva. Bylo to ve chvíli, kdy nám volala mladší dcera a omlouvala se, že nepřijede na víkend domů, protože bude s přítelem v Praze. Pocity – no, různé, někdy nám je po dětech smutno. Ale spíš jsme na dcery pyšní, že se o sebe zvládají postarat samy. Hodně dětí v jejich věku ještě žije s rodiči.

Helena: Než se syn oženil, trávil hodně času se mnou. I když jsem poznala i pár zajímavých mužů, partnera jsem si po rozvodu nenašla, takže jsme byli se synem na sebe hodně fixovaní. V době kdy poznal Honzík svoji budoucí manželku, změnil své chování ke mně, přestal si se mnou povídat, jak jsme byli zvyklí a celkově se mně hodně odcizil. Bylo mi smutno a je doteď.

Myslíte si, že se dá na tohle období nějak předem připravit?

Jana: Děti nás na svůj odchod z domu připravují sami. V pubertě byly někdy tak nesnesitelné, že jsme si s manželem napůl v žertu říkali, už aby byly z domu (smích). Ale vážně, asi ano, občas je dobré myslet také sobecky sám na sebe. I s malými dětmi to jde, jen je třeba zapřáhnout třeba babičky nebo hlídací tety. Děti nejsou středobod celého našeho života, jen části, na to je dobré myslet už s malými dětmi.

Helena: Souhlasím s tím, co říká Jana. Jen si myslím, že ona to má mnohem lehčí, protože nezůstala sama, jako já, ale má manžela.

Co děláte ve volném čase? Jak vyplňujete tu spoustu času, jenž jste dříve trávily s dětmi?

Jana: Když nám holky odrůstaly, už jsme se k nim tolik neupínali. S manželem jsme vždycky rádi cestovali a zatímco holky obrážely mejdany a vlastní akce, dělali jsme si s manželem a našimi přáteli výlety. Jsem také velká zahradnice, takže se hodně vyřádím venku u kytiček a záhonů se zeleninou.

Helena: Občas zajdu s kamarádkami na kafe nebo se odreagovat nákupy. Začínám jezdit trochu více na kole, objevuji nový způsob aktivní zábavy, kolo je fajn. Ale přiznávám, že večer mi bývá v prázdném bytě dost smutno.

Jaké to je, když se za dětmi zavřou dveře a nastane nová životní etapa?

Jana: Naštěstí jsme s dcerami stále ve spojení, takže víme, že se jim daří dobře. Jsme s manželem v pohodě, umíme se radovat z dobrého počasí, chutného jídla, z výletů, filmů, z knížek a ze spousty věcí. Já se někdy ráda vracím ke vzpomínkám, to si pak večer u vínka prohlížím alba z doby, kdy jsme byli mladí a holky malé. Manžel si často zavzpomíná se mnou.

Helena: Je to těžké, ale nemělo by se klesat na mysli. Přistihuji se, že se obviňuji, co jsem udělala špatně, že už ke mně syn tak netíhne. Pak si ale zase říkám, že to tak třeba mělo být a všechno, co se děje, je přirozené.

Kafe jsme vypily a povídání jsme stočily na jiné téma, více či méně zajímavé. Děkuji oběma dámám za souhlas uveřejnit část rozhovoru na našem webu Rodina21. I mně děti pomalu odrůstají a stále více času tráví bez mého dohledu a jednou se docela osamostatní a vyletí z hnízda. Mám se těšit nebo bát? ….

Co vy, čtenáři?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na