Můj život má barvy všecky 1/2

Autor

Čtyřiačtyřicetiletý Tomáš Lanc je v důsledku dětské mozkové obrny od narození kvadruplegik, což znamená, že má postižení všech čtyř končetin. Vyzvídala jsem v rámci Mezinárodního dne postižených, jak se mu ty čtyři desítky let žilo i jak se mu žije teď. Potkat ho můžete například v Pražské organizaci vozíčkářů.

Jaké bylo dětství s postižením za socialismu?

Od začátku svého života jsem žil v úplné rodině: oběma rodiči a sestrou bez handicapu. V 7 měsících mi byla diagnostikována perinatální kvadruspastická dětská mozková obrna. Doba mého dětství lidem s handicapem příliš nepřála. Sociální služby tenkrát příliš neexistovaly, takže veškerá péče v mém případě byla pouze a jen na primární rodině. Do ústavního zařízení jsem docházel pouze za vzděláním, jelikož možnost studovat s „běžnými“ vrstevníky v klasické škole tehdy nebyla. Jinak jsem žil doma v domácím a láskyplném prostředí. Vím, že má situace je spíše výjimečná, každý v mém okolí takové štěstí neměl.

Nyní jste vystudovaný magistr, jak probíhalo Vaše vzdělávání?

Od roku 1982 jsem chodil do Mateřské školy Jedličkova ústavu v Praze. Pokračoval jsem i na základní a střední škole tamtéž. V 9. ročníku jsem přešel na čtyřleté všeobecné gymnázium JÚŠ a studium úspěšně dokončil složením maturitní zkoušky. Následovalo přihlášení se na vysokou školu, prošel jsem přijímacím řízením a od roku 1997 do roku 2000 studoval magisterský obor Český jazyk a literatura na FF UK v Praze. Toto studium však zůstalo nedokončené. Pokračoval jsem magisterským oborem Sociální práce na FF UK též v Praze a studoval od roku 2001 do roku 2010. A tentokrát s úspěchem!

Pokračování příště… 

Ve spolupráci s Dobrovolnik.cz

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na