Znáte to, doma je doma. Všechno je po ruce. Hračky, dětské proprietky, hygienické zázemí… Když se vydáte na nějakou dětskou společenskou aktivitu, tak je tam většinou také vše přizpůsobeno. Nebo jedete jen na chvilku. Nebo máte věci v autě. My se vydaly do světa na „celý den“. Jeden běžně „pracovní den“, osmihodinovou směnu jsme byly zcela bez svého zázemí. A šlo to? Šlo to! Chtělo to trochu improvizace, rychlé nohy a trochu i ty pevnější nervíčky.
Když běžný člověk přijde do práce, má tam většinou svou kancelář, pár osobních věcí, hrneček na kafe, někdy přezůvky a převlečení. Dojít si může na toaletu, kterou pokládá už skoro za svoji domácí. Já se vydala s dcerkou do terénu, aniž nás jakékoliv zajištěné zázemí čekalo. Osm hodin v práci někdy uteče, jindy se vleče. Byla jsem zvědavá, jaký bude náš „pracovní den“ a jak si poradíme. Sbalily jsme to nejnutnější – máme jen golfky a vyrážíme! Je dost zima, takže bude třeba se pohybovat spíše někde vevnitř.
Hodina první
Je půl desáté dopoledne a my směřujeme na svačinku. Holčička moc neposedí, je třeba vybrat místo, kde si pohraje. Hrací koutky jsou naštěstí dnes už součástí většiny restaurací i kaváren. Sláva babyboomáckému trendu! Kupuji v nábytkovém centru s velkou jídelnou i dětským koutkem snídaňové menu za 29 Kč a po dotazu na kávu mi dochází nezvyklá přítomnost asi čtyř podivných postaviček, které nevypadají, že by měly KAM dát jakkýkoliv kus nábytku. Káva je po ránu zdarma. Nadvakrát odnesu svačinu na místo k dětskému koutku (golfky se mezi stoly fakt špatně ovládají jednou rukou, natož bez rukou). Dítě hned běží do koutku a začíná si hrát. Přistrkuji sousta přes zeď, ale nemá moc času se věnovat jídlu. Mám čas se mezi vlastními sousty rozhlédnout. Baví mě pozorovat lidi. Zcela přirozeně pak navazujeme konverzaci s vedle sedící maminkou, jejíž děti jsou součástí aktuálního malého společenství v hracím koutku.
Hodina druhá
Po příjemné odpočinkové hodince mi Růženka dává znamení, že je na čase změnit lokál. Dvakrát bere v punčoškách dráhu přes jídelnu, po druhém odchytu ji upoutávám do golfek. Je vydováděná, takže je šance, že vydrží chvíli v klidu. Od půl jedenácté do půl dvanácté procházíme obchodem. Příjemná klimatizace, není tu liduprázdno, takže malá má koho a co pozorovat. Nejvíc ji vždy zaujmou pejsci. Jedna z paniček dokonce vyndá takového bílého plyšáčka z tašky a nechá ho dcerce prohlédnout a pohladit. Bojím se trochu, aby mu nevypíchla očičko (hlídá mi škrabku na brambory). Pejsek zůstane bez úhony a my pokračujeme klidným krokem dál. Pro radost i zabavení vybíráme dva malé plyšáčky (po 19 Kč) a nějaké drobnosti jako dárek pro odpolední setkání. Nezdá se to, ale hodina opět uplyne jako rychlý potůček.
Hodina třetí
Oběd dnes bude trochu posunutý, ale spánku i větrání je třeba. Proto se přesunujeme do venkovních prostor. Začneme lehce adrenalinovým krátkým výletem autobusem, aby únava byla co největší. Vybírám klidnější místo a delší rovný úsek, dítě se stává díky dudlíku miminkem, zachumlávám jej a začínám jezdit na asi padesátimetrové betonové trase sem a tam. Když už to pomalu vzdávám, najednou usíná. Chrupe a já si vyřizuji pár telefonátů. Jednou ze zpráv, která mi dorazí, získávám informaci o blížícím se příjezdu přátel. Přesouvám se se spící (výjimečně Šípkovou) Růženkou jako vítací výbor na domluvené místo. Než dorazí, je půl jedné a další hodina – tentokrát venkovní – je u konce.
Hodina čtvrtá
Hurá, přátelé dorazili! Přesouváme se do vnitřních prostor, kde Růženka pomalu promne očka a začíná být opět aktivní. Míříme na oběd. Místo k sezení vybráno hned u malého dětského kouku s velkou klouzačkou. Děvče by ji vidělo i z dálky a takhle se bude lépe hlídat. Dáváme si různorodá jídla. Malé vybírám meníčko s bramborovou kaší, kuřátkem (oloupávám smažený obal) a hračkou. Takový pokus o zdravější jídlo v rámci rychlého stravování. Opět mi dochází, jak je to snadnější (a tím pádem i nezdravější), když dítě nemá potravinovou alergii.
Hodina pátá
Polední siestu si užíváme s povídáním. A odbíháním za děvčetem. Opětovný dvojí útěk bez botiček mimo dětskou herní oblast ukončuje naši polední siestu. Hlasovala bych pro ploty u všech koutků s tím, že větší děti by si je mohly nahoře samy otevřít, ale menší by se ven bez pomoci nedostaly! Přesouváme se pomalu ven. Rozběhanému dítěti se přiliš nechce do golfek, ale nakonec se nechá podplatit kukuřičnou kuličkou v jogurtovém obalu. Vyprovázíme přátele na městskou hromadnou dopravu a po dvou rychleuběhnutých hodinách jim se slzou v oku máváme. Je půl třetí.
Hodina šestá
Větrání číslo dvě. Tentokrát bez spánku. Naštěstí se všude kolem děje tolik věcí a pořád je co pozorovat! Druhá cesta autobusem. Na zastávce (i jinde) loví Růženka stále pozornost okolí. Hází úsměvy, volá „ahoj teto!“, nabízí sušenky, je to opravdu komunikativní dítě. Prohlížíme si výlohy, pojmenováváme všechno, co vidíme. Růženka zpívá. Já jen tiše broukám. Přeci jen jsme na veřejnosti. Po hodince už je načase zase vypustit divočáka z klece. Otázkou je kde. Taky je potřeba už se zahřát. Nejdřív ještě navštívíme obchod s dětskými potřebami, kde mám v plánu vyhlížet narozeninové proprietky. K mému překvapení nalezneme ještě o něco více. Ale to najdeme už v sedmé hodině.
Hodina sedmá
Při průchodu obřím obchodem s hračkami a dětským oblečením narazíme na lokomotivu. Není na prodej, je na hraní. Velice příjemné překvapení. Vypouštím dráčka, který se okamžitě po přezutí běží klouzat. Místo uhlí má lokomotiva kuličky jako v bazénku, senzační! Když vidím, že směr cesty holčičky je stále stejný: jedny schůdky, druhé schůdky, klouzačkou dolů a hurá ke schůdkům, pořádně se porozhlédnu. Nadšením vyhejknu – obchod je naštěstí (alespoň pro mě, pro majitele obchodu už moc ne) prázdný a jen v dáli u pokladny jsou dvě prodávající, tedy spíš čekající. Za lokomotivou je prostor pro děti i jejich hlídače. Jakmile Růženku přestane klouzačka bavit, přesunujeme se do regulérní herny. S tím rozdílem, že zde je vstup volný. Zázemí je tu jak pro děti, tak pro jejich pečovatele (včetně zařízené kuchyňky i s kávovarem nebo přebalovací místnosti). Sedám si na chvilku, což je také příjemné – to pomalé courání je náročnější než dlouhé svižné trasy. A dítě nadšeně zkouší auta, sekačky, prostrkávačky, vláčky, dětskou kuchyňku… Ozývá se nám otec rodiny a my zjišťujeme, že další hodina utekla.
Hodina osmá
Setkáváme se s manželem a tatínkem v jednom a poslední hodinu trávíme společně. Holčička střídavě sedí, nese se, běhá. Kupujeme pár drobností, vybíráme větší společný rodinný dárek, občerstvujeme se a naše celodenní „facha“ končí. Musíme uznat, že nám to uteklo. Musíme uznat, že to bylo trochu fyzicky náročné. To je tak, když vesničani vyrazí do světa. Občas je to moc fajn. Ale jen občas. Zítra budeme celý den doma 🙂
Jak moc jste závislí na svém zázemí? Jak Vám utíká čas v práci? A jak vám utíká(l) čas na mateřské? Nudíte se někdy?