Jeden rok. Doba, kdy jsem se hledala, snažila se o svoji změnu. Lítý souboj s vlastními démony a chybnými vzorci. Naučit se žít nejlépe, jak v daných podmínkách mohu. Hodně z vás, co se neúspěšně snažíte snížit váhu, víte o čem mluvím. Často jsem musela překonávat sama sebe, naučit se vyrovnávat s propady a odrážet se ode dna tak samozřejmě jako psát jen z radosti a přetlaku slov, nikoliv z musu. Jaké je moje ohlédnutí za rokem 2011? Jdu za svým snem.
Pochopila jsem, že nevlastním jízdní řád, dokonce si ani často nevybírám, kam mne ten vlak sveze, musím se těšit, ale být bez očekávání. Vědět, na které stanici nastupuji a jak se vrátím domů. Zbytek má být ponechán životu. Ano, rádi vše řídíme a neradi opouštíme známé. Největší potíž mi dělalo překonat sama sebe a stále je to pro mne velké téma. Když se ohlédnu za dvanácti dokumenty, vidím posun. Posun od jídelníčků, sportů k ženě, která je ráda za to, co má, za chyby, které dělá, která si umí lépe užít přítomný okamžik. A ikdyž to neradi slyšíte, každý si musí najít svoji cestu. Univerzální návody nefungují. Pokud chcete totiž změnu, musíte poznat sebe. Jak?
Musíte sami sebe ztratit, pak se najdete. Musíte se na sebe i svoje reakce dívat s odstupem. A někdy nechat čas jenom tak plynout. Začít mít rádi sebe a milovat okolí. Vypouštět negativní lidi, komentáře a zkušenosti jako mávnutím proutku. Věřit v to, že věci najdou samy svůj řád. Být aktivní a odvážní, ale taky umět sedět a jen koukat do rohu. Jít spát s hlavou vymetenou starostmi a věřit, že ráno bude vše jiné. Kdo to umí, snáze ovládne celý proces.
Míváme chuť z našich neúspěchů vinit druhé, okolnosti, nemoc. Rok jsem bojovala sama se sebou, abych pochopila, že to nesmím vidět jako boj, ale jako zdravé rozhodnutí. Rozhodla jsem se, že se budu mít ráda, že budu respektovat svoji nemoc, svoje možnosti, momentální schopnosti, svoje omezení. A vyšlo to. Člověk musí poznat, kdo je, co nemá rád, jaké věci ho ženou do kouta, co mu brání, aby překonal propast mezi chtěním a realizací. 9 kilo dole při prosinci mi ukázalo, že nejlepší cesta je střídmost, sebekázeň a odpočinek. S vytrvalostí nikdo nevystačí. Ta může vést jen k přetrénování. Jaký je klíč? Mít se rád a nést svůj kříž trpělivě. Družit se s lidmi a nechat se jimi inspirovat. Poslouchat doktory a odborníky se vyplatí – ty, kteří s vámi o problému mluví a nevysmívají se.
Čtu si všech 12 měsíců zpětně. V lednu jsem se rozhodla, že něco změním. V únoru jsem nastoupila do tvrdého tréninku (5x v týdnu), abych v březnu čelila přetrénování a vyčerpání. V dubnu opouštím nefunkční přátelské vztahy a stále plavu, abych našla chuť k dalšímu tréninku. Teprve v květnu mne opouští první dvě kila (bohužel pohyblivá). Po dvou letech jsem opět šťastná. Začínám zase žít, ne přežívat. V červnu se cítím ubitá. Mám málo energie. Optimismus pokulhává. Přes prázdniny hledám rovnováhu, koukám do zeleně a stabilních 5 kilo je dole. V září mi jóga, plavání a meditace pomáhají překlenout další krizi. Říjen, listopad mění celý můj pohled na předchozí snahu. Vrací se energie, optimismus, zkouším aerobní lekce a jde mi to dobře. V prosinci nacházím optimální četnost cvičení (3-4x týdně) a občas zvládnu dvě lekce po sobě. V roce 2012 pokračuji… A vy třeba konečně začnete.
Jedna velikost oblečení je malý skok. Když zapomenu na okolnosti zdravotní a životní, je úspěch především to, že jsem se přesvědčila, že to jde. Neposlouchejte nikoho z těch, kteří váš problém snižují nebo předstírají, že je to jednoduché. Není. Změnit sebe je nejtěžší věc v našem životě. Máte moji podporu. Připravuji pro vás další zajímavé články, které mně i vám pomohou na naší cestě. Zkuste se vrátit k rozhovoru s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou.
Popřemýšlejte, zda existuje souvislost mezi vašimi myšlenkami, pocity a tloušťkou… Jako medvěd nabírá na zimu, aby přežil, někteří lidé se obalují tukem, aby nebyli zranitelní…