Rodina21 myslí na 21. srpen

Autor

21. srpen 1968. Moc mě mrzí, že tento den nebyl dodnes vyhlášen alespoň významným dnem, protože zapomenout bychom na něj neměli nikdy. A lidé, kteří ho zažili, opravdu nezapomínají. Děkujeme, že se s námi podělil o své vzpomínky člověk, který tento neomluvitelný vpád zažil.

Rok 1968 začal pro obyvatele Československa velmi dobře. Prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal Alexandr Dubček, který s tzv. reformním křídlem započal kroky, jež měli zreformovat a zdemokratizovat ztuhlý režim, který u nás panoval. Tyto snahy označované jako Pražské jaro vítali naši rodiče a prarodiče s nadějí. Po letech strachu a neustálého ohlížení se konečně začali nadechovat, obavy padaly a s nimi i ostražitost.

Komu se ale tyhle snahy nelíbily ani trochu bylo vedení komunistické strany Sovětského svazu. Po několika výzvách k zastavení reforem, přikročila tedy ke kroku, který si tehdejší obyvatelé naší republiky nepředstavovali ani v tom nejhorším snu. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem na naše území.

Klidný spánek Čechoslováků přetrhl rachot tanků a dupot vojenských bot. Asi těžko si dovedeme my, kteří jsme to nezažili, představit ten strach a beznaděj, tu hrůzu z toho, že nevěděli, co se děje. Proč jim pod okny rámusí vojáci? Proč přišli? Co chtějí? Co se bude dít? Tu noc zemřely na dlouhou dobu sny, naděje a ideály. Tu noc nám opět vzali svobodu a víru v lepší budoucnost.

Za vše myslím mluví provolání ÚV KSČ odvysílané 21. srpna po půlnoci v Československém rozhlase: „Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“

21.srpen 1968 pohledem jednadvacetiletého studenta

Rok 1968 byl pro nás studenty zpočátku fantastický. Z Hradce Králové jsme několikrát vyrazili do Prahy na setkání s různými reformními politiky i dalšími protagonisty. Snažili jsme se přenést informace i zážitky mezi studenty v Hradci. Také jsme se těšili na prázdniny, ale jejich závěr byl pro nás šokující. Já jsem pracoval na studentské brigádě na stavbě silnice mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem, se svými spolužáky jsme tehdy nebyli většinou celé prázdniny ve spojení. Osudné ráno 21.srpna jsem nastupoval k dopravě na staveniště a první co jsem uslyšel od svých spolupracovníků byla tato slova „Tak jsou tady Rusáci“. Nemohl jsem pochopit co se děje, teprve po příjezdu na pracoviště jsme si pustili rádio a ohromeně poslouchali zprávy z Prahy. Stále to bylo k neuvěření a my jsme normálně nastoupili do práce. Kolem 9.hodiny jsme uslyšeli nad hlavami hukot letadel a teprve jsme začali zprávám věřit. Za další hodinu již po rozestavěné silnici projížděla kolona ruských vojenských vozidel.

Nikdo z nadřízených vlastně nevěděl co dál dělat. Já jsem ukončil druhý den brigádu a spolu s mnoha kamarády jsme v našem městě, tak jako jinde v republice, vyráběli transparenty s citáty většinou ruských autorů a vyvěšovali je ve městě. Někde jsme se nesetkali s pochopením, protože se mnozí lidé báli co bude dál. U našeho města zastavila kolona polské armády, lidé chodili s vojáky diskutovat a vysvětlovat, že zde není žádná kontrarevoluce. Polští vojáci vlastně neuměli vysvětlit svou přítomnost. Počátkem září jsem musel nastoupit na fakultě k soustředění vojenské katedry, ale místo výuky a cvičení jsme nakonec odjeli na zemědělskou brigádu, protože sklady katedry byly zapečetěné. Teprve zde jsme si navzájem sdělovali své prázdninové zážitky a očekávali co bude dál. To je dnes všeobecně známo a mnozí jsme po dokončení fakulty měli problémy se získáním místa, ale nejsmutnější bylo, že se začalo donášet mezi námi. Ale to je již jiná kapitola.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na