21. srpen 1968. Moc mě mrzí, že tento den nebyl dodnes vyhlášen alespoň významným dnem, protože zapomenout bychom na něj neměli nikdy. A lidé, kteří ho zažili, opravdu nezapomínají. Děkujeme, že se s námi podělil o své vzpomínky člověk, který tento neomluvitelný vpád zažil.
Rok 1968 začal pro obyvatele Československa velmi dobře. Prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal Alexandr Dubček, který s tzv. reformním křídlem započal kroky, jež měli zreformovat a zdemokratizovat ztuhlý režim, který u nás panoval. Tyto snahy označované jako Pražské jaro vítali naši rodiče a prarodiče s nadějí. Po letech strachu a neustálého ohlížení se konečně začali nadechovat, obavy padaly a s nimi i ostražitost.
Komu se ale tyhle snahy nelíbily ani trochu bylo vedení komunistické strany Sovětského svazu. Po několika výzvách k zastavení reforem, přikročila tedy ke kroku, který si tehdejší obyvatelé naší republiky nepředstavovali ani v tom nejhorším snu. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem na naše území.
Klidný spánek Čechoslováků přetrhl rachot tanků a dupot vojenských bot. Asi těžko si dovedeme my, kteří jsme to nezažili, představit ten strach a beznaděj, tu hrůzu z toho, že nevěděli, co se děje. Proč jim pod okny rámusí vojáci? Proč přišli? Co chtějí? Co se bude dít? Tu noc zemřely na dlouhou dobu sny, naděje a ideály. Tu noc nám opět vzali svobodu a víru v lepší budoucnost.
Za vše myslím mluví provolání ÚV KSČ odvysílané 21. srpna po půlnoci v Československém rozhlase: „Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“
21.srpen 1968 pohledem jednadvacetiletého studenta
Rok 1968 byl pro nás studenty zpočátku fantastický. Z Hradce Králové jsme několikrát vyrazili do Prahy na setkání s různými reformními politiky i dalšími protagonisty. Snažili jsme se přenést informace i zážitky mezi studenty v Hradci. Také jsme se těšili na prázdniny, ale jejich závěr byl pro nás šokující. Já jsem pracoval na studentské brigádě na stavbě silnice mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem, se svými spolužáky jsme tehdy nebyli většinou celé prázdniny ve spojení. Osudné ráno 21.srpna jsem nastupoval k dopravě na staveniště a první co jsem uslyšel od svých spolupracovníků byla tato slova „Tak jsou tady Rusáci“. Nemohl jsem pochopit co se děje, teprve po příjezdu na pracoviště jsme si pustili rádio a ohromeně poslouchali zprávy z Prahy. Stále to bylo k neuvěření a my jsme normálně nastoupili do práce. Kolem 9.hodiny jsme uslyšeli nad hlavami hukot letadel a teprve jsme začali zprávám věřit. Za další hodinu již po rozestavěné silnici projížděla kolona ruských vojenských vozidel.
Nikdo z nadřízených vlastně nevěděl co dál dělat. Já jsem ukončil druhý den brigádu a spolu s mnoha kamarády jsme v našem městě, tak jako jinde v republice, vyráběli transparenty s citáty většinou ruských autorů a vyvěšovali je ve městě. Někde jsme se nesetkali s pochopením, protože se mnozí lidé báli co bude dál. U našeho města zastavila kolona polské armády, lidé chodili s vojáky diskutovat a vysvětlovat, že zde není žádná kontrarevoluce. Polští vojáci vlastně neuměli vysvětlit svou přítomnost. Počátkem září jsem musel nastoupit na fakultě k soustředění vojenské katedry, ale místo výuky a cvičení jsme nakonec odjeli na zemědělskou brigádu, protože sklady katedry byly zapečetěné. Teprve zde jsme si navzájem sdělovali své prázdninové zážitky a očekávali co bude dál. To je dnes všeobecně známo a mnozí jsme po dokončení fakulty měli problémy se získáním místa, ale nejsmutnější bylo, že se začalo donášet mezi námi. Ale to je již jiná kapitola.