Zlaté české ručičky

Autor

Zlaté české ručičky. Hned se mi vybaví pan Ladislav Smoljak a jeho inženýr Vá-a-a-něk ve hře Cimrman v říši hudby. Ale tentokrát jsem se nebavila a na nedivadelní zlaté české ručičky jsem se před pár dny musela sama dovolávat. Spoustu toho zvládnou naše rodinné, ale tohle už bylo na speciální „zlaťáky“.

Začalo to klasicky, asi každý už to zažil. Vstoupila jsem do koupelny a nohu jsem měla v bazénku. Bazénkem se stala nečekaně naše nová koupelna, ve které stála naše stará pračka. Pět let není žádný velký věk, ale přeci jen spotřebiče si časem odpracují své a začnou se porouchávat. My jsme problém „svedli“ na stěhování, při kterém se v pračce „mohlo něco šoupnout“. Tato neodborná teorie nám byla posléze víceméně potvrzena slovy „To je možný.“ Důvody napuštěné koupelny jsme mohli řešit, ale bylo hlavně třeba jednat, neboli zavolat opraváře. Nechala jsem si poradit od blízkých, kteří se s opraváři setkali a zavolala jsem do servisu. Dorazili druhý den, což mě celkem potěšilo. Pravda je, že by možná poslali někoho i hned, kdybych nahlásila akutnost, já jsem zažertovala, že můžeme chvíli chodit ve špinavém. Haha.

Pan opravář dorazil v domluveném časovém rozmezí, a když jsem mu dala teplé bačkory, uvařila mu čaj (prý mu není moc dobře) a připravila tvarohový štrůdl, aby měl na práci dost sil, zanechala jsem ho pracovat. Za necelých dvacet minut mě volal. Ukázal mi sponečku velikosti zhruba dvojnásobku mého snubního prstýnku a určil ho za viníka povodně. „Tak jsem vám sponku vyměnil za novou, byla to takováhle třicetikorunová drobnost.“ Zaradovala jsem se, že útrata nebude tak vysoká, jak jsem se obávala a dali jsme se chvíli do řeči. Nejprve společensky, kdy mi byl pochválen (maminčin) štrůdl „Tvarohový mám nejradši, to jsem si vážně pochutnal!“ A já si v duchu mnula ruce, není nad to si šikovného pana opraváře předcházet!

Pak došlo na pracovní konverzaci. Boj proti vodnímu kameni. „Vodní kámen, to je prevít, ten Vám rozbil pračku!“ Tohle heslo se mi nemohlo nevybavit. Reklama, kterou do nás cpala (a možná ještě cpe?) televize horem dolem. Nicméně není to asi reklama moc podařená, protože přímý prostředek, který si proti prevítovi koupit, to mi nenaskakuje. Ani není třeba. „Můj“ pan opravář mi sám doporučuje prostředek. Respektive ani ne tak doporučuje, jako prostě (pro)dává. A já důvěřivá profíkovi a čerstvě znalá vysoké tvrdosti naší vody – s velkými díky přijímám a zapisuji si, jak prostředek použít. Ani se neptám na cenu. Zlatý český mozeček. Kdepak byl? Hlavně že vím, že je to NUTNÉ použít jednou za tři měsíce a že ho seženu u nich na prodejně a v servise. Dostávám vizitku a další tipy na nákup jiných druhů spotřebičů. Dovezou mi je a namontují.

S díky a pojekáváním dětí vedle v pokoji se ptám, co jsem dlužna a touto chvilkou moje sympatie končí a já mám vztek, že bych nejradši štrůdl i kvalitní čaj vyžádala zpět, ale kromě cifry se mi vrátí jen bačkory, tak se mračím zbytek týdne aspoň na ně. Ano, 30 korun za sponku. K tomu přihodíme prostředek protikamenný za 120 korun a samozřejmě i cesta – 195 korun. Vykoukla jsem z okna, ale opravdu, nečekal tam taxík. Ty dva kilometry tam a zpět se nějak prodražily, kdybych to věděla, nabídnu osobně a s radostí dovoz i odvoz. Pak už jen prácička za 450 korun. „To je hodinová sazba, víte? Jako i s přípravou a tak.“ Aha, těch dvacet minut včetně svačinky a pokecu, pomyslím si dost naštvaně, nicméně skrytě. Vydám třesoucí se rukou „zlaťáky“ a loučím se. Na slova „Tak kdybyste něco potřebovala, zase se ozvěte!“ ani nereaguji. Jasně, třeba dovést a namontovat troubu za cenu trouby. A jako trouba dodnes koukám na tu hodně drahou sponečku, kterou nějak nemám srdce vyhodit, ač je rozbitá. A těším se, až se tomu časem zasměju!

Aspoň jsem pochopila, proč se říká zlaté české ručičky, protože se za ně platí zlatem!

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na