Austrálie II.

Autor

Tak jsme tady….
Po šťastném přistání a následné výměně garderoby jsme si furiantsky mávli před letištní halou na tágo směr autobusové nádraží. U mě se projevil původ (malá rodná víska) a začala jsem na vše zírat jak tele na nový vrata. Veškerou konverzaci v taxíku obstarával přítel, řidič byl milej, původem z Fidži a hrozně ukecanej. Styděla jsem se pípnout, ačkoliv jsem před 5 měsíci úspěšně složila z angličtiny maturitu. Jako bych tušila, že můj čas měl teprve přijít :o)

U nádru jsme si v malé směnárně vyměnili další peníze a přítel si velmi chlapsky (rozuměj sprostě) zavýskl, že jsme to dokázali a první bitka byla na světě. Jak už jsem psala, byla jsem tehdy mladá a naivní (a hooodně slušňoučká) :o))) .. To nám ten výlet pěkně začíná :o))))))))))) Naštěstí mraky brzo přešly, nebylo totiž kam utéct trucovat :o))))) Po úspěšném nalodění na autobus směr Berri  (cca 250 km od Adelaide) jsme i přes odpočinek v hotelu v Kuala Lumpur tři hodinky jízdy částečně proklimbali, částečně koukali z okna. Téééda, tady bych nechtěla slyšet pořekadlo – Jsi blbá, jak daleko vidíš – tady totiž bylo vidět hoooooodně daleko :o)) Tím, že bylo vidět až na druhý konec, vznikal efekt nízkých mraků, takže jsme měli pocit, že stačí natáhnout ruku a jednu ovečku si z oblohy sundáme.

Autobus zastavil na krajnici u malého domku, řidič na nás kývl, že jsme na místě a my vystoupili vstříc novým zážitkům. Cestu k domku lemovaly fíkové keře a mandlovníky, palmy dosahovaly úctyhodných rozměrů a ty eukalypty – ááááách.

Berri bylo menší klidné městečko s cca 4 tis obyvateli, pošta, dvě tři banky, dva větší obchoďáky a spousta malých krámků. Pohoda klid. Městem protéká největší australská řeka Murray, zdroj veškerého zavlažování v Riverlandu. Jako v celé Austrálii, jezdí se zde vlevo a místo většiny křižovatek byly kruhové objezdy. Všichni měli v předzahrádkách oleandry, pepřovníky, olivovníky, bougenvilly, palmy všeho druhu a jiné úžasnosti.

Naproti backpackeru hned přes silnici stála chráněna 5 vysokými palmami hospůdka – prý sen každého chlapa, dojít si do hospy skoro v bačkorách. Měla ovšem tu nevýhodu, že to byla typická sádrokartonová kostka bez ducha a pivo bylo sice točené, ale ve výsledku to vypadalo, jako když vám výčepní do skleničky načůrá :o((( Kolem Berri byly vinice, vinice, vinice a pro změnu zase vinice… Jo málem bych zapomněla, pokud jste zrovna nejeli kolem vinic, objevil se nějaký meruňkový, nektarinkový či pomerančový sad.

Vstoupili jsme do vestibulku backpackeru – konečně je na místě vysvětlit to záhadné slovo – backpacker je hostel pro baťůžkáře :o)), zazvonili na zvonek a čekali, až pro nás někdo přijde. Přišla Lisa a provedla nás celým areálem, ukázala nám, kde strávíme první noc, než se uvolní dvoulůžkový pokoj.  K backpackeru patřila hlavní budova s několika pokoji (kluci tu bydleli zvlášť a holky taky, pouze páry měly svůj vlastní dvoulůžák), dvěma kuchyněmi, společné sociálky (pro všechny, ale při sprše nebo na WC byl samo každý ve svém :o)))), velký obývací pokoj s krbem a telkou. Ukázala nám, kde jsou pračky, kde lednice a mrazák a pak nás vzala na zahradu…

Uááááá jsme  v ráji!!! Zahrada plná rozmanitých zákoutí s lavičkami, houpačkami a sítěmi ve stínu palem a přístřešků z palmových listů. Zahradní šachy a spousta soch ledabyle ale přitom velmi pohodově postavených všude možně, altán s dvěma velkými dubovými stoly, dva domky v korunách stromů. Jeden byl dvoulůžák a druhý jen altánek na veget a v koutku zahrady velké ohniště a gril. Dovolená all enclusive.

Za plůtkem z keřů 12m dlouhý bazén plný 27 stupňů teplé slané křišťálové vody, lavičky a lehátka na trávě kolem nebo vyhřátá pískovcová dlažba přímo u bazénu. Pokud by se nám nechtělo lenošit, v nabídce dál bylo volejbalové pískové hřiště, tenisový kurt, malá posilovna a meditační místnost, možnost půjčení kol a kajaků a taky sauna. Když jsme zatoužili po zábavě, byla tady stodola s kulečníkem, piáno, pingpongový stůl a stolní fočus, ale prosím nečekejte vše nové a sterilní..

Na všem kolem bylo vidět, že se tady žije a žije se dobře. Podle Bible každého cestovatele Lonely Planet byl v roce 1998 backpacker v Berri vyhlášen za nejlepší, jaký jste kdy mohli navštívit a byl jen pro cizince, australané do něj nemohli. Vládl zde Wiggo, chlapík původem z Norska, který v mládí zdrhnul z domu a část svého života strávil po letadlech jako kuchař v 1. třídě. Jeho žena Frankie byla velmi milá, ale ani ji ani jejich dva syny často neviděli.

Jen tak pro upřesnění, platilo se za postel (voda, energie atd), ale jídlo jsme si museli nakoupit a uklohnit (a pak samo po sobě i uklidit) sami. Za dvoulůžák jsme platili týdně asi 180 dolarů, už si to nepamatuju přesně, plus 5 baků (dolarů) na osobu za sobotní nezřízenou žranici. V době největšího pracovního kalupu – tedy někdy od října do dubna – tady bylo až 60 lidí různého věku a národnosti. Jednu dobu tady nejvíc vládli Holanďané, když se do toho opřeli v mateřštině, připadali jsme si jako v chlívku, holandština nám přišla taková uchrochtaná.

Dál tady byla prima parta kluků z Británie, pár lidiček ze Zélandu a nějaký seveřani. Velmi zajímavé bylo zjištění, že když přijela holčina z Norska, museli se s Wiggem domluvit, že budou komunikovat raději v angličtině, protože oba byli z jiného konce Norska a mateřštinou se domlouvali velice těžce. Pokud chcete kouknout – http://www.berribackpackers.com.au/frameset.htm a jestli vám k tomu hraje i muzika, tak vězte, že to byl Otmar Liebert – Barcelona Night (teda aspoň doufám :o))) http://www.youtube.com/watch?v=CCRw9wtVCAs&feature=related  a co se k té skladbě váže, o tom zase příště :o)))

Úvodní foto: pixabay.com

 

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na