Bez práce nejsou koláče…. Komu to ještě není jasné, přijeli jsme do Austrálie i makat :o((((.
Jak už jsem se zmínila, Riverland je ovocnářská oblast, takže je nasnadě, jakou práci jsme dělali. V Berri byla docela slušná komunita Řeků a u dvou z nich jsme nalezli na čas obživu… Kluci chodili ke stařšímu z nich, jmenoval se Sam a byl to správný chlap. Makal s klukama, bral je na oběd domů a zajímal se hodně o Česko.
Měl velký meruňkový sad, kde bylo potřeba posbírat úrodu, meruňky napůlit a usušit, sad skácet, zatlouct kůly, roztáhnout zavlažování, natahat dráty a vysázet víno. Občas jsem chodila klukům pomáhat v neděli sbírat meruňky, vždycky mi říkali, nejez to, přežereš se a bude ti blbě… No jasně, vždycky jsem se přežrala a bylo mi blbě :o)))))), kluci odolávali pokušení díky hulákání ze stromu na strom na téma tlačenka, čerstvý chleba nebo klasický český rohlík (v Berri věci jako ze science fiction).
Když nebyla zrovna práce na sadě, zastřihávali jsme a navazovali vinné sazeničky na jiné Samově vinici. Z těchto dnů mám jednu příhodu… Zrovna jsme byli na poli a kolem prosvištěl klokan… první klokan v živé přírodě, jakého jsme viděli… čuměli jsme na něj s přítelem jak na Žižka na telefon a Sam se mohl zlomit smíchy… U oběda jsme se mohli zlomit my, když jsme po něm chtěli, aby řekl titul, jméno a bydliště našeho kamaráda… Zkuste po Řekovi mluvícím anglicky chtít, aby řekl Inženýr Ladislav Řežab ze Stráže nad Nežárkou a zlomíte se taky :o)))))))
„Můj“ Řek se jmenoval Chris a byl to takový mladý floutek, přiženil se do bohaté rodiny a trochu mu to vlezlo do šišky. Makal se mnou asi jen jednou (ale je fakt, že z toho dne umím dvě řecké nadávky :o)). Pamatuju si, že jsem měla na starost 3 „generace“ vinic – jednu jsem navazovala – ze sazeničky jsem vybrala nejsilnější výhonek, na kmínek uvázala špagát a výhonek opatrně obtočila okolo špagátku a zbytek výhonků ostříhala. Špagátek byl uvázaný na drátu, který vedl přes kůly tak v metru výšky a sazenice byly od sebe cca 30- 40 cm, vždy tři mezi kůlama. Takže jsem si vždycky uvázala špagátek na drát, dřepla k sazeničce, vyvázala, postavila, udělala krok, uvázala, dřepla, vyvázala, postavila, udělala krok… po dvou dnech jsem nemohla chodit… nebo jen z kopce… schody byly utrpením. Pak už si líné tělo zvyklo :o)))))
Druhá vinice potřebovala dva nejsilnější výhony navázat na drát v tom metru a třetí se už pnula na druhé patro… a tak jsem pendlovala mezi třemi vinicemi, sotva jsem jednu skončila, šla na druhou a pak na třetí a pak zase na první… furt dokola od pátku do soboty, v neděli s klukama na meruňky :o)))) Oblíbenou kratochvílí mého duchamdlého šéfa bylo střílet papoušky :o((( když vedle mě jeden dopadl, vylítla jsem z vinice jak namydlená a ten tydýt mi řekl, že zapomněl, že jsem tam :o(( Taky jsem jeho ženě (mmch skvělá baba a tahkle dopadla, chuděra) pomáhala sázet trávník, dneska už je to tady asi běžné, ale tehdy jsem se mohla smíchy potrhat (samo tajně), když přivezli roli trávníku a my ji krájely na kostičky 5×5 cm a sázeli do sponu do písku… Jak už jsem psala, samozřejmostí bylo automatické zavlažování, kdy se najednou ozvalo lupnutí a pak charakteristický zvuk rozstřikované vody, takže jsme byli kolikrát zasaženi a přiznám bez mučení, že nám to někdy ani nevadilo, komu jo, vždyť tam na slunci bylo běžně přes 45 st. (večer v 22 hod teploty nešly pod 35 st).
Další pracovní kapitolou byla sklizeň vína… Vzpomínali jsme na jiného společného kamaráda, který má vinohrad u Lednice a říkali si, kdyby viděl tu hrůzu, na místě by ho vzaly mory. Hrozny se nestříhaly nůžkami a nepokládaly se s láskou do připravených kyblíků. Kluci to rvali obouruč skoro i s listím a házeli na pytle na zem, pak projel traktor, z pytlů se to naházelo na valník a hurá s tím do vinařského závodu. Byla to práce na úkol, takže 1,5 tuny natrhaných hroznů denně zajišťovala docela slušný šek za celý týden. Kluci chodili domů jak prasata, cukrová šťáva ve vedru uschla a cukr se jim srazil na těle, teprve až po půlhodince intenzivního máčení ve sprše nebyli tak sladcí, hošani :o)))) Moje kariéra trhače hroznů skočila po jednom dni, kdy jsem se dostala k odrůdě s kuličkami velkými jak červený rybíz :o((… raději jsem pak kývla na úklid backpackeru. Sklizeň vína byla kvitovaná skoro všemi obyvateli backpackeru, byla to nejlépe placená práce, za pár dnů se dalo vydělat tolik, jako jindy třeba za 14 dní.
Jak už jsem psala, sbíralo se kde co, ale většinou to pak byly už jen záležitosti na jeden dva dny… třeba dýně, melouny, blumy, pomeranče atd, ale to jsme zažili ve velké továrně, kde po nás chtěli vyplnit číslo pracovního povolení, takže když nám odpoledne zaplatili, řekli jsme čau a už nás tam nikdo neviděl. Přece jen jsme si to číslo vymysleli (bohužel se jako bonus k turistickému vízu nedávalo), takže jsme z takových podniků rychle couvli, nechtěli jsme riskovat cestu zpátky domů… ještě ne. Lepší byli „drobní“ zemědělci nebo soukromé osoby, které potřebovaly s něčím helpnout a bylo jim naprosto jasné, jak to s naším pracovním povolením je.
Asi po dvou a půl měsících našeho pobytu v Berri za mnou jednou přišel Wiggo s otázkou, na jak dlouho to ještě v Berri vidíme. Když zjistil, že tam ještě chvíli pobudem, nabídl mi úklid. Byla to sice práce na 7 dní v týdnu, ale docela se to dalo, klasický úklid a jistý prachy a jako bonus domeček v zahradě s vlastní TV, zde jsme propadli seriálu Ally McBeal a taky občas zkusili štěstí v Who wants to be a millionaire (Chcete být milionář?). Zapomněla jsem se zmínit, že jsme byli docela šikovný a každý týden se nám podařilo do Commonwealthské banky přinést minimálně 500 dolarů na výlet. Když nám bylo pracovně nejhůř, snili jsme o všem, co nás snad ještě čeká, o tučňácích, o ptakopyscích, o potápění na korálovém útesu, o Uluru… a když jsme byli naštvaní, chtěli jsme psát domů dopis, ať pošlou pár svilušek a trochu padlí… v Austrálii totiž tehdy nebyly pomalu žádné potvory, které byl kazily úrodu a jak jsem už psala o tom ohryzku, všechno měli pohlídané, aby se jim nic eee nedostalo přes hranice.
A ještě o jedné pracovní zkušenosti se musím zmínit… ta už byla teda po výletě, před odletem domů, ale stojí za to… dělali jsme zase na vinici, ale kdo nezažil, neuvěří… vinice nám sahala po kolena a spíš se pnula po zemi, výhonky jsme museli hledat v plevelu. Z těch výhonků se stříhaly tzv. sticky – klacíky, budoucí nové sazeničky. Ale!!! Našimi pracovními pomůckami byly nůžky, tenká hůlka přesné délky se značkou na obou koncích, ochranné brýle a úža náhrdelník s přívěškem, nerezovou placičkou, ve které byly vyvrtané dvě díry, jedna menší a druhá větší.
Naším úkolem bylo ustříhnout klacík, který bude stejně dlouhý jako ta hůlka, bude mít pupen na obou koncích přesně v místech značek na hůlce a horní konec nebude tenčí než menší dírka a dolní konec nebude širší než větší dírka na našem náhrdelníku, nejlépe budou pasovat tak akorát :o))) a když jsme jich našli a nastříhali sto, svázali jsme je do otýpky, odnesli vědátorovi, kterej půlku vyházel, protože se mu nelíbily, a zase znovu. Jen upozorňuji, že za každý klacík bylo cca 10 centů, takže fááááákt supr rejže :o))))))))
Ale zase byla sranda a naštěstí, jak už jsem psala, už jsme byli po výletě a ty miliony, které jsme si tím mohli vydělat, byly už jako přilepšení domů :o))) A už s prací končím, bolej mě ruce, jen o ní píšu :o)))) Od příště už to bude jen a jen zábava!
Úvodní foto: pixabay.com