Austrálie IV.

Autor

Nejen prací je člověk živ…

Už jsem se zmínila, že nás bylo na backpackeru hafo lidí různých národností… Musím říct, že to bylo velmi zajímavé a obohacující. Dost nás totiž stmelila už jednou jmenovaná každotýdenní sobotní nezřízená žranice. Pořádal ji Wiggo a za 5 dolarů na osobu se nás týden co týden pokoušel zničit jídlem.

Už během odpoledne se na grilu točilo nějaké mrtvé zvíře, ukrutánsky to vonělo, po zahradě se nesly pohodové tóny různých skladeb. Kolem šesté večerní začali pomocníci snášet na stoly do altánu karafy s bílým a červeným vínem, misky s miliony druhů brambůrek a kukuřičných chipsů, různá namáčedla a talíře a příbory. Na příručním stolečku se začaly objevovat mísy se zeleninovými saláty, olivami, nakládanými houbami, vařená kukuřice, sýry, ovoce, oříšky, brambory nebo česnekové bagety pečené v alobalu, ale hlavní dominantou byl kopec krásně žluté kari rýže sypané rozinkami a kešu ořechy, ozdobený květy slunečnic. Wiggo obměňoval 4 druhy masa (a každé mělo své specifické přílohy), jednou jsme měli pečená kuřata, pak skopové, příště zase vepřové a došlo i na Skippyho. Konkrétně u toho klokaního masa jsme se poprvé dost nasmáli, když si Bernie (jedna Holanďanka) vzpomněla na seriál Skippy a všichni začali pomlaskávat a pískat přesně podle TV.

Celé tohle hodování začalo právě skladbou Otmara Lieberta, kdy jsme se pomalu trousili do altánku a začali uždibovat brambůrky v přesvědčení, že se nesmíme přecpat, protože jsme věděli, co bude následovat. Pak se ozvala rána, to Wiggo třískl nožem do oplechování grilu a už se tvořila fronta mlsných lidiček před grilem. Wiggo rozdával vražedné porce masa a přílohy si nabíral každý sám. Po první sobotě jsme zjistili, že absolutně nemáme šanci sníst celou porci, takže jsme se s přítelem vždy nadlábli z jednoho talíře a druhej jsme si přihřáli v neděli. Po jídle ještě Wiggo obešel stoly s košíkem plným nanuků a poprava jídlem byla vykonána. Celý večer byl hrozně pohodový, hrály se hry, jejichž pointou většinou bylo udržet pozornost a když to někdo zkonil, tak se pilo, takže to bylo čím dál obtížnější :o)), kecalo se o všem možném i nemožném a navazovala se přátelství a do pelechů jsme se rozcházeli, když už nebe bylo poseto miliony hvězd v čele se souhvězdím Jižního kříže…

Krom sobotních BBQ se tu za dobu našeho pobytu konalo několik velmi vydařených akcí, kterou vždy uspořádali dobrovolníci z řad obyvatel (a většinou to byli ti samí britští kluci :o)). První byl Talent Time (Čas talentů), která se konala 25.12. před rozdáváním vánočních dárků. Pár dnů před 25. se objevily plakátky, že si každý má připravit nějaké malé vystoupení, plakátek sliboval odměnu. Každý to pojal po svém. Holky z Japonska zazpívaly svou národní písničku, Hugh z Walesu zatroubil na didgeridoo, Paul ze Zélandu předváděl nějakého maorského šamana či co to bylo, my Češi jsme seznámili své kamarády s velikánem Járou Cimrmanem a zazpívali písničku z Dobytí Severního pólu (samozřejmě s překladem do angličtiny :o)), ale řekla bych, že zlatým hřebem večera bylo Labutí jezero, které zatančilo pět kluků oděných v trenky, nátělníky a sukýnky ze záclon :o)))

Odměna ve formě bouchané tequily byla asi velmi lákavá, někteří umělci dali i pár přídavků :o)) Pak se rozdávaly vánoční dárky. Cca 14 dní před vánoci chodil Wiggo po zahradě a dával každému z čepice vytáhnout lístek se jménem, pro koho jsme měli koupit dárek, dárky se daly do velkého koše a pak přišel Santa Ron (velký chlapík z Holandska, který nám nejdřív tvrdil, že je Belgičan, protože ho občas znepokojovalo prasácké chování jeho krajanů :o(() a dárky rozdával. Následoval dárek od Wigga, ultra mega velká žranice, vše, co se dá zabít a sníst jsme měli možnost ochutnat, jen tu ústřici jsem nedala, když jsem viděla přítele, jak se po jejím pozření rozmejšlí, do kterého rohu ji vyblije, neměla jsem odvahu… Silvestra jsme slavili v havajském stylu, v sukních z palmových listů, s květy slunečnic ve vlasech, k večeři jsme ochutnali korokodýla…

Dalším velmi zajímavým počinem byla Casino party, podmínkou vstupu do kasina byl společenský oděv (měli byste vidět to drancování místního sekáče). Kulečníkový stůl byl změněn na ruletu, na pingponkáči se hrály karty, štěstěnu jsme mohli pokoušet na kole štěstí a místo žetonů jsme měli psí granule :o)) V baru se podávaly míchané nápoje a byla neskutečná řáchanda.

Kriminální párty měla super pointu, ale bylo to dlouhé… kluci anglický vymysleli příběh, který měl tolik postav, kolik bylo lidí na baráku a všichni byli dějově provázaný. Jeden z nich zabil milionáře a měli jsme přijít na to, kdo to byl, kdy to bylo a čím to bylo. A přijít jsme na to měli tím způsobem, že jsme měli chodit od jednoho k druhému a vyprávět svůj příběh a nechat si vyprávět jeho příběh a luštit a dumat… No nepovedlo se a sama oběť už to pak vzdala a všem napovídala, že chce uvařit kafe, neustále se ptala, kolik je hodin atd. V kávě totiž byla schovaná pistole a hodiny byly zastaveny na času smrti…Ale dobře jsme se bavili, když třeba přítel byl za dona Mafiosa, milionář měl řidiče gaye – všichni se svých úkolů zhostili na jedničku.

Velikonoční párty pořádali Holanďané a byla také vskutku originální. Místo velikonočních vajíček jsme po zahradě hledali zajíčka, který šlohnul drogy za x milionů, stihl unést nějakou šlapku a byl silně ozbrojen. Jak typické :o))) Mmch, jeden z Holanďanů byl i asi 18letý Peter, který byl neustále pod vlivem marihuany, kterou mu posílala vlastní máma z Holandska v dopisech :-O Po jedné policejní šťáře (my byli v práci, když na barák vtrhli policajti a hledali marijánu – na udání sousedů) byl Peter z backpackeru odejit.

Jj, dalo se tam zažít všelicos a potkat kohokoliv. Pamatuju na jednoho Izraelce, byl to fakt šéfkuchař, koupil si v krámě párky, začal si je opékat na pánvi a pěkně seškvařil ten igelit na nich, nějak je „zapomněl“ oloupat a vůbec mu nebylo divné, že mají tak hezkou oranžovou barvu, ten smrad jsme v kuchyni větrali ještě týden a jemu jsme říkali pan Plastik. Milou vzpomínku máme také na kluka z Korei, který byl mikrobiolog a doma měl farmu na chicken shit (na kuřince), vařil výborné kuře s ženšenem a česnekem. Poděsovi Jacquesovi z Francie jsme se každý den tlemili, když nám přál „af fan“ (have fun – užijte si to) a po večerech si s přítelem navzájem ukazovali jizvy, které měli jako památku na jízdy na motorkách.

Andy z Anglie nás totálně dostal jedním návratem z konzervárny, kdy po dvou dnech práce přišel na barák a s výrazem největšího štvance a dříče prohlásil, že je za otroka a zítra už do práce nejde :o) no jo, co taky čekat od důstojníka britské armády :o))))). Lars a Toby zase dostáli pověsti o svých národech – Dán a Nor, nezalekli se žádného množství alkoholu. Rob nám tvrdil, že je Kanaďan, ale jednou z něj vylezlo, že je průvodce po Grand Canyonu v USA a přiznal se, že se za amíky stydí. A jak teď tady dumám, málem bych zapomněla na Jana z tehdejšího východního Německa, který znal Česko dost dobře. Když jednou načapal přítele s kamarádem, jak si po náročném dni v práci dávají u mrazáku šťopku becherovky, vesele zvolal: „Ojoj, bešeróóóvka“.

Možná se vám to zdá, že to byl jeden velký mejdan, částečně je to pravda, volný čas jsme si užili dokonale, ale taky jsme makali jak diví, měli jsme totiž velké plány!

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na