Austrálie VI.

Autor

Vstříc dalším dobrodružstvím…

Po devíti dnech našeho putování jsme dorazili do Melbourne. Bohužel raději než civilizace, spíše než kavárničky, obchody a promenády nás bere fauna a flora, takže z měst toho moc nečekejte. Plán dne zněl HEALESVILLE, malá zoo pouze s australskými zvířaty (na tygra můžem jít i doma, že?). Ale než jsme se vyštrachali z místa nocování do centra, ujely nám všechny spoje, takže jsme museli plán dne trochu změnit.

Zůstali jsme v centru, pocourli po krámech (sháněli jsme pohorky potřebné k dobytí nejvyšší hory Austrálie), koupili jsme „v akci“ asi 20 filmků (a ještě jich bylo málo :o)) a poslali o sobě zprávu domů. Za tmy jsme došli k zábavnímu centru CASINO CROWN a PLANET HOLLYWOOD. Na břehu řeky zde bylo postaveno asi 8 velkých sloupů a po setmění se každou celou hodinku konalo ohňové představení. Z těch sloupů šlehaly ohně, nejdřív takový plivanečky na zahřátí a ke konci show už ze sloupů šlehaly přímo pekelné tak desetimetrové plameny. Fakticky úža podívaná! A všude kolem samý restaurace, pizzerie, vůně a lákadla, noční život, takže jsme z toho dostali hlad jak psi a tak jsme se pěkně v deset večer narvali u strejdy Donalda (no a stala se z toho tradice návštěvy většího města, nikdy jsme neodjeli bez bašty u Meka :o)). Do našeho pojízdného pelechu jsme se dostali až po půlnoci, takže je nasnadě, že druhý den nám spoje do Healesville zase ujely :o)))

Vyhledali jsme si tedy přírodu v centru města a navštívili jsme Královskou botanickou zahradu… Ojoj, to bylo něco na nás, úchvatná procházka… courali jsme po štěrkových cestičkách, obdivovali stromy, keře a květiny všeho druhu… Určitě víte, že v Austrálii je to naopak než u nás. Zatímco my klepem kosu, oni mají hic, zatímco u nás se příroda na jaře probouzí, u nich v květnu neaustralský stromy vysazený v parcích pomalu opadají. Takže bylo na co koukat, vedle fíkusů obrovských rozměrů stál javor s do žluta zbarveným listím…Vymetli jsme tropické skleníky, v trávě pod palmami hledali semínka, ale největší zážitek máme, když jsme přecházeli přes můstek nad jezírkem. Zvědavě jsme koukli dolů a tam….. úhoři silní jak chlapská paže… chvíli jsme je pozorovali a najednou žbluňk, příteli spadly do vody brejle… byly ve vodě super vidět, tak jsme odchytli kolemjdoucího zahradníka s hráběmi a jali se lovit … brýle, ne úhoře. Jenže po chvíli se na můstek přiřítila banda pětiletejch svišťů a začala krmit labutě, které se stahovaly ze všech koutků a tak dokonale rozvířily vodu a bláto, že jsme brýle už nenašli :o((( No co už…

Toť vše podstatné z Melbourne, udělali jsme tedy centru papálála a odjeli jsme hledat nocování směrem na vytouženou Healesville.
Druhý den jsme zkoukli zblízka zdejší zvěř (většinou se jednalo o zvířata, která byla zraněná, vyléčená, ale už se nemohla vrátit do divočiny) ale opravdu hezky zblízka, nevěřili byste, jak ti krásní a heboučcí koalové smrdí :o(( a po tříhodinové procházce jsme se vydali k moři směr PHILLIP ISLAND kouknout na tučňáky.

Ty vado, to je byznys… platilo se již za pouhý vstup do visitors centra a pak ještě lístky na „cestu tučňáků z moře domů“. Na pláži postavený betonový tribuny, šajn z osvětlení jak na fotbale…. bylo mi z toho úzko… nesmělo se fotit bleskem, neb jsme byli poučeni, že to tučňáky stresuje, ale vysvětlujte to jiným fotek chtivých turistům. Za setmění se začali tučňáci trousit domů.. Vždycky jich vylezlo pár, sotva se dostali na písek, otočili to a zase šup do vody. Vůbec se nám to v tu chvíli nelíbilo, lidi byli neukáznění, fotili jak o život a my měli s přítelem pocit, že je tady něco divně…Po několika zpátečkách do moře vylezlo na břeh hejno tučňáků (nebyli větší než naše pivní flaška) a schovalo se do svých pelechů na břehu. Šli jsme z toho „staďáku“ znechucení z tý komerce… ale co to? Cestou od moře zpět do visitors centra najednou na chodnících tučňáků nepočítaně a nijak vyplašených… odrzlí byli až hrůza, snad by se dali i pohladit. Zírali jsme na to jak telata a usoudili jsme, že nás ti malí tajtrlíci pěkně doběhli… Pro turisty sehráli divadélko s pár ublíženými, zbytek dorazil domů jinou cestou a pak se drze pletli pod nohy, mršáci malí ve fraku :o))

Po těchto zážitcích se pár dnů nic moc extra nedělo.. Přejížděli jsme do SNOWY MOUNTAINS, cesty lemovaly cedule s varovnými nápisy typu – Nespi a řiď, Odpočiň si a zůstaň na živu, Dřímající řidiči umírají, Spolujezdci kontrolujte, zda váš řidič nespí a hlavně spousta cedulí bacha zvěř všeho druhu… Je fakt, že mrtvých klokanů jsme po cestě viděli habakuk, co pár metrů, to mrtvolka v různém stádiu rozkladu. Oni jsou opravdu úplně tupí. Nevím, podle čeho teda točili seriál Skippy :o)) pravděpodobně proběhla nějaká mutace :o)) Taky se nám totiž stalo, že jsme za šera v dálce zahlédli obrysy a odlesky očí. Přijeli jsme až k nim, stáli uprostřed silnice a zírali na nás. Teprve až po tom, co jsme vylezli z auta a třískli dveřma, dali se na útěk.

Spousta aut v Austrálii má tzv. bullbar – takový ten přední nárazník ze silných trubek, aby při střetu se zvěří neutrpělo auto újmu. Taky jsme ho měli, ale podezřívala jsem tu naši holku, že ho má jen pro okrasu, nevím nevím, co by s ní klokan provedl.. Co klokan.. málem jsme se o pár tejdnů později při přejezdu centrem kontinentu z Austrálie vrátili v plechových krabicích.. Možná jste to už někde viděli nebo slyšeli, jezdí tam velké náklaďáky, říkají jim ROAD TRAINY a běžně mají za sebou tři návěsy (a tehdy se povídalo, že řidiči občas nebývají zcela při smyslech, nějaké to pivko nebo šluk z travičky není výjimka – australani radí, že když ho vidíte, tak raději sjeďte ze silnice a zastavte ). Jezdí většinou jen na těch dlouhých štrekách, třeba ze severu na jih. Jednou jsme takhle přejížděli už po tmě, potřebovali jsme najít nějaké odpočívadlo na spaní a dlouho jsme na nic nekápli a najednou pro ni nám světla trainu. Trochu jsme přibrzdili, nemohli jsme zastavit úplně, nebylo tam místo k vyjetí ze silnice… Určitě znáte ten okamžik, kdy vás protijedoucí auto tak oslní, že nic nevidíte a vy musíte jen doufat, že na tý silnici už nic není… jenže my jsme v poslední chvíli uviděli krávu jak stodolu, která přebíhala přes náš pruh do protisměru. Před náma to naštěstí stihla, ale těsně, než jsme se minuli, ji nabral ten náklaďák. Kráva naštěstí letěla na druhou stranu a ne k nám do auta, takovýho pasažéra na klíně bychom asi nerozdejchali…

Krom týhle příhody a jedný poruchy našeho luxusního vozu (zmíním se později) jsme absolvovali celých 16 tisíc kilometrů v pohodě a pohodlí našeho domečku na kolečkách… Tehdy jsme bezpečnost za jízdy na prázdných rovných silnicích nijak moc neřešili, takže se občas i stalo, že jsem při dlouhých přejezdech za jízdy vařila a zastavili jsme, až když bylo jídlo na talíři… Z Austrálie pocházejí také mé první řidičské zkušenosti, ještě jsem neměla řidičák, ale když to bylo furt rovně, párkrát jsem si to zkusila :o)))… Uměli jsme i takový fígl, kdy to přítel rozjel, vyvinul naši nejvyšší rychlost (rozuměj 80 km/h) a za jízdy jsme se u volantu vyměnili :o))

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na