Máme prosinec. Poslední měsíc v roce. Děti se těší na Ježíška a já co chvíli nacházím za oknem nějakou tužbu, kterou zde děti pro něj zanechaly. Snažím se kontrolovat okna denně, protože se mi nechce zodpovídat otázky, proč si zrovna jejich žádost v noci neodnesl. I přesto, že my dospělí máme plné ruce práce, aby se vánoční svátky povedly co nejlépe, dovoluji si Vás pozvat na prázdninovou cestu.
Třetí den
Lichtenštejnské knížectví
Je ráno. Po obloze se převalují mraky a sluníčko se zatím ještě na svět nepodívalo. V rádiu naštěstí hlásí pozitivní zprávy, s tím, že dopoledne bude ještě pod mrakem, ale odpoledne se má na nás opětovně usmát i žluté slunce. To jsou velmi příjemné zprávy, zvláště když uvážíte, že předchozí den nás počasí v Lichtenštejnsku přivítalo velkou průtrží mračen, kterou doprovázely hromy a blesky. Včerejší buřina nás překvapila až v horách a tak jsme si cestou trochu prohlédli i Vaduz, který je hlavním městem tohoto knížectví.
Jsme v horském středisku Malbun, který se nachází v nadmořské výšce jako naše nejvyšší hora Sněžka a chystáme se vyrazit na výlet do hor. Do batůžků kromě svačiny pro jistotu každému přibaluji i pláštěnku a vyrážíme. Máme v plánu dojít na hraniční kopec, který leží na trojmezí mezi Lichtenštejnskem, Rakouskem a Švýcarskem. Toto místo mě zaujalo, když jsem v doma připravovala našeho speciálního průvodce, ale jak jsem je již zmiňovala v předchozím díle, některé stránky, včetně této, mě omylem zůstaly ležet doma. Pomocí mapy, i turistického ukazatele se snažíme vrchol najít a máme dojem, že úspěšně.
Stoupáme nádhernou širokou cestou, která je štědře lemována i odpočinkovými lavičky, které hojně využíváme. Manžel se staršími dětmi jsou rychlejší než my s Luckou. My posledníčci jsme okouzleni zdejší krajinou a neustále se rozhlížíme po zdejších krásách. Lucie, která miluje kytičky, obdivuje především zdejší flóru a než dostihneme zbytek rodinky, je na světě zbrusu nová básnička:
Kytičková básnička:
Cililing, cililing zvoneček,
na louce roste zvoneček,
na louce roste kytička,
jmenuje se krásnička.
Povídám, povídám pohádku,
že krásnička se zvonečkem bydlí na zámku,
Zvoneček se oženil, vzal si krásničku
A my o nich říkáme tuto básničku.
Jsme malý kousek pod vrcholkem, těsně pod lanovkou a máme chvíli pauzu. Nejprve odpočíváme všichni a pozorujeme půvab krajiny, když najednou na nás začnou dorážet mraky. Po chvíli již přes plující oblaka nedohlédneme ani na blízký vrcholek a obláčky se valí i v naší blízkosti. Toho využívají děti a běhají, či dokonce sprintují do nich. Chvíli naše potomky vidíme a chvíli jsou pouze slyšet.
Za chvíli se zvedáme a jdeme po vrcholku směrem k hranicím. Jelikož si však mraky svoji hru ani přes neúčast dětí nerozmyslely, či hůře, mění barvu s bílé a šedivou a chvílemi je vidět i načernalý odstín mraků, raději se kousek vracíme a volíme taktéž příjemnou vyhlídkovou cestu kolem horského střediska.
Pěšina je i nadále příjemná i odpočinkových míst je dostatek. Tentokrát je však tolik nevyužíváme, protože cesta není tak strmá, jako předcházející. Jdeme po cestě a dostáváme se i do ohrady, kde si hoví kravičky se zvonky. Všude je slyšet cinkot kravských zvonců a slyším syna, jak vysvětluje ségře, proč turistická cesta vede ohradou: „to víš Lichtenštejnsko má rozlohu jen 160 km² a proto musí využívat každou volnou plochu.“ Jedenáctiletý Pavel porovnává ještě rozlohy ostatních států a mě trochu klesá brada. Tyto údaje nikdy nebyly mou silnou stránkou.
Na zpáteční cestě občas zaslechneme nám neobvyklé pištění. Nejprve tento zvuk neumíme přiřadit a po chvíli je nám jasno. Jedná se o pištění sviště. Když se důkladně rozhlížíme, dokážeme v dálce rozeznat malé zvířátko, stojící na zadních a které svým projevem zřejmě varuje ostatní před blížícím se nebezpečím. Když se pořádně rozhlížíme, dokážeme najít dokonce několik nor, které si svišťové důmyslně a šikovně vyrobili.
