Autem po Evropě IX.

Autor

Je květen. Jaro je plném proudu. Kvetoucí stromy, květiny, svěží zelená travička a vzduch vonící jarem. Květen bývá někdy označován jako nejkrásnější měsíc v roce, s čímž ale já nesouhlasím. I když máji neubírám jeho nepřehlédnutelné krásy, myslím si, že každý měsíc v roce má svůj osobitý půvab a kouzlo. Pro toho, kdo chce na malou chviličku vyměnit rozkvetlý květen za teplý červenec, je tu nachystaná další ochutnávka naší loňské dovolené.

Devátý den
Francie – Azurové pobřeží

Ještě předchozí den večer jsme se přesunuli o několik kilometrů blíže Itálii. Projížděli jsme asi 20 kilometrů od města Saint-Tropez, kterého proslavila celá série filmů s Louisem de Funèsem. I když jsme žádného četníka v této oblasti ani koutkem oka nezahlédli, kolona aut, ve které jsme asi hodinu postávali, dávala tušit, že někde poblíž strážmistr Ludovic Cruchot řídí dopravu.

Jedeme francouzskou riviérou. Díváme se z okýnek auta na rozlehlou plochu Středozemního moře a při první možné příležitosti vystupujeme. Rozhlížíme se po pobřeží. Modro modré moře, do něhož romanticky zabíhají skalnaté výběžky pevniny, o které se mořská voda tříští, čímž mění odstín na světle modrou, s přidávajícími se křišťálově bílými vlnkami, k tomu zelené porosty rostlin, které nám svoji barvou předvádějí imunitu vůči velkému žáru slunce. A pod námi vidíme malou pláž. „Ta bude asi soukromá“, říkám svůj názor a manžel přitakává a dodává „bude asi patřit těm vilkám kousek od ní.“ Chvíli ještě pozorujeme kouzelnou, sluncem prozářenou, středomořskou krajinu, která se rozprostírá všude kolem nás, když tu si všimnu, že nahoru do svahu kráčí člověk. A opravdu. K malé pláži je vstup volný. Z auta bereme tašku věcí k vodě a do vody a již všichni sházíme k oblázkové pláži. Ač je zde všechno nádherné, jediné, co tento kouzelný dojem ruší, je malá teplota vody. A není to jen můj pocit. Většina lidí se vyhřívá na slunci, či odpočívá pod slunečníky, jen málo kdo si troufá do moře. Nakonec, stejně jako děti, překonám nepříjemný pocit chladu a již plavu a potápím se a poznávám alespoň malou část ze skvostného života pod hladinou. Jen manžel kvůli neustupující bolesti v krku neokusil dnešní mořské hrádky.

A zpět do auta. Cesta po azurovém pobřeží na nás čeká! Bohužel, moje očekávání dnes nejsou vyslyšena. Město následuje město a dost často i kolony. Žádná další krásná pláž není v dohledu. Ani děti již nesledují nádherné pobřeží a jachty a nezajímají se o světoznámá města jako je Cannes či Nice. I když nám kolony ubraly trochu radosti, těšíme se na další zážitky. A máme na co. Právě vjíždíme do Monaka.

Monacké knížectví

Cedule u silnice s nápisem Monako chybí. Místo toho se nachází nápis na skále. Tak to byl náš první poznatek při příjezdu do druhého nejmenšího státu světa. Co zaujme v Monaku první, je jeho malá plocha. Vše je zde uspořádáno na velice malém prostoru, i v bedekru je jeho rozloha uvedena v hektarech – 192, místo obvyklých metrů čtverečních. Vše zde vypadá draze a luxusně. Díky malé rozloze je zde parkování problémem, možnosti skýtají pouze podzemní garáže. Tuto skutečnost řeší mnoho Monačanů tím, že místo aut jezdí na motorkách.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na