Je březen. Dny se prodloužily a ten jednadvacátý v tomto měsíci bude mít den stejně dlouhý jako noc. Tímto dnem začíná i jaro. Některé otužilé kytičky už sluneční paprsky vytáhly ze země, aby zkrášlovaly svět. I když je jaro beze vší pochybnost nádherným ročním obdobím, opětovně Vás zvu na další den naší, nyní již loňské dovolené.
Sedmý den
Francie koupání v jezeře Serre-Ponçon
Ráno nacházíme krásné malé parkoviště, kde jsou dva stoly a lavičky. Ideální místo na snídani. Nejsme zde první, už zde parkuje auto s polskou značkou. V průběhu našeho jídla zjišťujeme, že je zde celkem frmol. Nejprve zde zastavili Francouzi, kteří zabrali volný vedlejší dřevěný stůl. Nizozemci a Italové, asi z důvodu již obsazených laviček, tímto parkovištěm, jen projeli. Ani Dánové nevystoupili z auta, kde urputně studovali mapu. Jak vidno, jihovýchodní Francie je opravdu krásný kraj a je navštěvován opravdu hojně rozličnými národy, z kterých, jak posuzuji pouze z naší krátké cesty, převládají Holanďané.
Pokračujeme v cestě. Počasí je letně ukázkové a nás potěšil pohled z okýnek. Vidíme nádherně rozlehlou azurově průzračnou plochu jezera, které patří k největším umělým jezerům v Evropě. První plány na stavbu jezera byly údajně již polovičce devatenáctého století, ale jak už to bývá, skutečná stavba proběhla o dost později a v tomto případě se jedná o rozdíl skoro jednoho století.
Zastavujeme. Kromě opalovacích krémů s vysokým ochranným faktorem, velkých plážových osušek, nezbytných potápěčských brýlí pro děti a občerstvení, bereme též dva velké deštníky, které nás zde nebudou ochraňovat před deštěm, nýbrž před silnými slunečními paprsky. Nacházíme příznivé místo k lenošení (nejlepší místa v příjemném chládku pod stromy jsou beznadějně plná), natíráme se voděodolným krémem a na etapy, aby nezůstávaly věci bez dozoru, si užíváme příjemného ochlazení ve vodě.
Starší děti plavou skvěle a dneska, vzhledem k tomu, že v jezeře je molo, z kterého se dá skákat, potápěčské brýle ihned odkládají. Skáčou snad hodinu. Bez přestání. Skočí, doplavou k molu, občas u schůdků chviličku počkají, až vyleze na plošinku předcházející skokan či skokanka a opět a znova a stále dokola hop a hop a skok a již jejich těla omývá příjemně chladivá, ale přitom ne studená, křišťálově průzračná voda. Mé nejmladší, šestileté dítko je zatím na začátku plaveckého umění. Od loňska zkouší plavat výhradně bez rukávků i bez jiných podpůrných plaveckých pomůcek. Nejraději plave pod vodou s potápěčskými brýlemi. Její dosavadní rekord je šest temp v kuse, ale myslím si, že ho již brzy překoná. Plave a pobývá ve vodě ráda, stejně jako její sourozenci. Občas mi přijde zvláštní, jak každé mé dítě a to navzdory tomu, že jsem je učila plavat úplně stejně a navštěvovaly i stejné plavecké kurzy, zvolilo pro začátek jinou metodu. Syn, kterému spíše vyhovoval pohyb ve vodě na zádech, se zčista jasna naučil znak, prostřední holčička, horlivá obdivovatelka všech možných víl, zvolila a díky svému sportovnímu nadání úspěšně, pohyb nohou do nejtěžšího plaveckého stylu – motýlka, to jak napodobovala pohyb ocasních ploutví mořských a vodních pan a nejmladší plave nejraději pod vodou.
V poklidném a ničím nerušeném tempu jsme si užívali po většinu celého dne naší cestovatelské dovolené. Inu neděle.