Chorvatsko – Brela: Jízda

Autor

Dostala jsem pozvání strávit letošní předprázdninovou dovolenou v Chorvatsku v Brele. Představa, že se budeme plahočit autem, mne zcela nenadchla, ale po delším váhání jsem na tuto nabídku kývla. Ono asi nebylo jiné cesty, protože dovču už jsme měli zaplacenou.

Dnem odjezdu byla sobota 18.6. Už v pátek jsme přijeli do Třince (místo odjezdu) a nepřipouštěli jsme si žádné starosti. Martin se dost těšil, vždyť to bude jeho první dovča u moře!!

Po válečné poradě s babičkou jsem byla upozorněna, že do auta musíme mít i teplejší věci, protože se v noci ochladí. Ach! Naše bundičky visely na věšáku v Ostravě. Ještě že i v Třinci jsou ťamani. Uf, nakoupeno. V duchu jsem se hrozila, jak přenést bágly do auta, aby řidič našeho vozu nebrblal, že jich máme tolik!! Už předem nás varoval, že máme mít jen jednu tašku pro všechny tři! Pche! Jen Vítkovo oblečení se sotva narvalo do velkého báglu, kde jsou botky, plíny… Pak další tašky s mými a Marťovými hadry. Boty jsem šoupla do další tašky. No a bednička jídla. No, však bude ještě veselo, jak tyto věci vytáhnu na světlo. A bylo! :-)) Řidič měl jednu tašku a ještě zpola plnou a jak viděl můj narvaný kufr, nechápavě kroutil hlavou. No, stejně i s připomínkami tyto věci přendal do svého vozidla a byli jsme takřka připraveni na sobotní odjezd.

V sobotu to vypuklo. První telefon byl před osmou ráno. Babička připomínala, že řízky usmaží ona na másle, pečivo mají také a minerálky brát nemáme. Vždyť kupovali i pro nás!! Stejně jsme koupili alespoň keksíky, minerálky i ledové čaje. Další telefon následoval asi za půl hoďky. Děda si vzpomněl na nějaký technický problém, ani nevím co. Třetí telefon a opět děda, pak zas babička. Pak při dalším telefonu se posunul čas odjezdu dopředu. Při dalším a dalším jsme se s Martinem chytali za hlavu a raději neposlouchali vyzvánění telefonu.

Nastal čas odjezdu. Martin spolkl kinedryl, já se jej zřekla, přece musím být čilá kvůli dětem. Kinedryl by mne uspal. Konečně jsme byli usazeni v autě, druhé auto bylo také připraveno a zvuk motoru nás uklidnil, že opravdu jsme vyjeli.

Už na hranicích se Slovenskem mi bylo šoufl. Martin se tvářil v pohodě, jeho oči zářily radostí, že opravdu jedem! Vítek si spokojeně pochrupkával. Má nevolnost se dala potlačit. Jelo se dál. Sice byly dost časté zastávky na oddych a protáhnutí, ale já bych už nejraději sedla na vlak a jela domů. Ne tak zase zpátky lézt do auta! V Maďarsku se stálo delší dobu u Tesca, kupoval se levný chlast;-) Tam se vyplatí nakupovat.

V noci to začalo. Poprosila jsem řidiče o zastavení, zastavil na nejbližším odpočívadle a já odběhla do křoví. Zimnice se mnou cloumala, vyzvrátila jsem snad obsah i své kabelky. Děs! Zatímco ostatní se ládovali řízkama, já se s drkotajícími zuby schoulila do auta a chtěla jsem umřít. Spolkla jsem i já kinedryl a usnula. Po pár hoďkách mi bylo líp.

Nad ránem si i dědeček zdřímnul, dal odpískat hodinu pauzu už v Chorvatsku a zavřel na chvíli unavený zrak. Mou nabídku, že bych zbytek odřídila, zavrhnul. Bodejď po tom co jsem předvedla předtím.

Těsně po sjezdu z poslední dálnice a asi pár minut od bungalovu vrhnul Vítek. Poblinkal mne, sebe.. Opět nucená zastávka a já šla do naha, abych se mohla převléct z fujtajbl oblečení. Nablinkáno jsem měla i za výstřihem a v kalhotkách!! Takovou striptýz šou tamní řidiči asi nezahlídli 😉 I řidič měl hlavu z okýnka a tvářil se zeleně pro nevábný zápach ze zvratků. Martin dýchal do své bundičky. Po příjezdu (fakt asi 5 minut) na příbytek jsem letěla rovnou do sprchy…

(pokračování příště)

Úvodní foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *