Jedeme na wellness!

Autor

Jak k tomu vlastně došlo? Moje kamarádka slaví narozeniny koncem jara. A když se jí její dospělé děti ptaly, co jí mají donést jako dárek, říkala, že vlastně nic nepotřebuje, ale že by se jí líbilo, kdyby se jí složily na wellness pobyt. Myslela, že už něco vyberou, a že dostane přímo poukaz. Obdržela od nich peníze, a ať si prý vybere sama, kam bude chtít jet. Tak prohlížela nabídky, přemýšlela, kam by to bylo nejlepší.

Musím zmínit jednu maličkost. Nabídla mi, jestli s ní nechci jet. Nerozmýšlela jsem se ani chvilku, byla jsem moc ráda. I když to bude poprvé, co pojedu vlastně na dámskou jízdu – bez manžela. Pak už jsme sledovaly obě, co kde poskytují. Stanovily jsme si určité podmínky, co očekáváme. Aby to nebylo moc daleko, pěkné okolí, polopenze, bazén k dispozici, kromě toho ještě nějakou proceduru v ceně.

Blížil se konec prázdnin, a máme vybráno. Shodli jsme se na tom, kam vyrazíme. Výlet na tři dny, od druhého do pátého září. Všechno máme zajištěno, datum se blíží. Ovšem předpověď počasí na tyto dny není valná. Chladno, déšť. S tím nic nenaděláme. Chystáme se. Dokonce jsme vyjely do Opavy, koupit si nové plavky. Teď už se jen sbalit a projet si virtuálně trasu. Protože se nám zrovna teď pokazila navigace a o mě je známo, že navádím špatně. Dokonce cestu přes Bruntál si popisuji pomocí záchytných bodů. Až projedeme tímto městem, bude dobře.

Konečně vyrážíme. Počasí pod mrakem, ale neprší. Bruntálem jsme projeli, ani nevím jak. Sice jsme pak někde sjely z vytyčené trasy, a vzaly jsme to trochu oklikou přes Malou Morávku, ale jen jednou jsme se ptaly příslušníka policie, co tam stál, a zdárně jsme dojely. Ono se řekne na tři dny, ale nástup na ubytování máme ve tři odpoledne, a odchod odsud třetí den už v deset dopoledne, takže ani ne dva dny čistého času. No, uvidíme, zda stihneme, co jsme si naplánovaly. Jelikož jsme jely s časovou rezervou, a bloudily jsme míň, než jsme čekaly, byly jsme na místě už ve dvě. Hned jsme se usadily v restauraci a daly si kávu. Byl nám doporučen domácí moučník, tak jsme neodolaly. Piškotová roláda, mimochodem výtečná a docela velká porce.

Příjemná paní recepční a servírka v jedné osobě s námi vyřídila potřebné formality, a protože náš pokoj byl připraven, jdeme se ubytovat. Všechno zařízení bylo čisté a vypadalo nově. Pokojík útulný, akorát nad postelí jsme měli šikminy. Párkrát jsem zapomněla, a následovala rána do hlavy (nebylo to tak zlé).

Navzdory předpovědi mezitím venku vysvitlo sluníčko, a bylo příjemně. Šly jsme se tedy projít do lesa, který byl pár metrů od penzionu. Už předem nás upozornili, že i tady bylo sucho, asi jako všude, a houby nejsou. Po cestě jsem našla několik kamenů, které se mi líbily, a mohla bych je potřebovat. Nechala jsem je na jednom místě, protože je nemám v čem odnést, ale zítra si pro ně určitě přijdu.

Byl čas na večeři. Dostaly jsme nejdřív polévku, ale pak! Překvapení. Na uvítanou jsme měly svíčkovou. A ta byla výborná. Po večeři jsme si objednaly na druhý den v 11 hodin vířivku. Později jsme ještě zašly do bazénu, kam máme volný vstup. Je krásný, dokonce barevně podsvícený, ale voda mohla být o pár stupňů teplejší. Zaplavaly jsme si, ale využily jsme jej jen jednou. Trochu nás odradila teplota vody, a vlastně ani nebyl čas.

Od večera pršelo snad celou noc, v koupelně jsme měly střešní okno, a tam to bylo vidět i slyšet. Ale ráno bylo opět krásně. Po snídani jsme vyrazily znovu na procházku do lesa. Tentokrát jsem se vyzbrojila batohem, abych mohla odnést ty kameny. Na zpáteční cestě jsme se daly do řeči s lidmi, co tam bydleli, a ti nám potvrdili, že penzion má nové majitele a je zrenovovaný ani ne rok. A já celou dobu batoh na zádech. Když jsme konečně došly, byla jsem ráda, že už ho můžu odložit. Ještě chvíli a chystaly jsme se do vířivky. To jsem si opravdu užila. Voda teploučká, příjemné bublinky, vydržela jsem tam celou hodinu. Vylezla jsem celá červená, naklepaná jak řízek, ale spokojená.

Pak jsme si daly něco malého k obědu, a teď pojedeme na výlet po okolí. Chtěly jsme navštívit Lesní bar. Už jsem o něm slyšela, četla na internetu, chtěla jsem vidět to místo na vlastní oči. Jenže jsme nemohly hned trefit a najít to rozcestí, na kterém je třeba odbočit. Na třech křižovatkách stáli policajti, a když už jsme každou hlídku míjely podruhé, protože jsme se pořád vracely, tak jsme si v žertu říkaly, jestli jim už nejsme podezřelé?

Cestou jsme minuly ukazatel – Jeskyně na Pomezí. Tak jsme se bleskově rozhodly zajet nejdřív tam. Ještě, že kámoška měla v autě svetr a kabát. Sem jsme se původně nechystaly, tak jsem si s sebou nic teplého nebrala. Jenže v podzemí je stále 7 stupňů. To bych pěkně vymrzla. Paní průvodkyně nás provázela celkem tři. Dobře jsme slyšely výklad a mohly jsme se ptát na různé věci, co nás zajímalo. Taky jsme měly hádat, co představují některé krápníky, a většinou jsme uhodly. Prohlídka se nám moc líbila. Po tři čtvrtě hodiny jsme vyšly zase ven. To se nám zdálo najednou teplo!

Tam jsme se taky zeptaly, kudy se dostaneme do Lesního baru, a paní v pokladně nás navedla dobře, teď už jsme trefily. Auto jsme odstavily a vydaly se dále pěšky. Pochod nám zpestřovaly uměle vytvořené hřiby, a zajíci oznamující různé zprávy. Cesta vedla nejdřív po rovince, pak začala mírně stoupat, až přešla do strmého kopce. Nebylo to daleko, asi 2 km. Konečně jsme uviděly kouř, a to jsme věděly, že už brzy budeme na místě. Právě ke konci trasy už jsme každou chvíli odpočívaly na lavičkách. No, stoupání nám dávalo zabrat. Ale všechno nám vynahradila prohlídka místa. Dřevěný přístřešek, po ruce vše potřebné pro uvaření kávy, či čaje. Alko i nealko v plechovkách připravené pro žíznivé turisty v dřevěných korýtkách, chlazené vodou z potoka. Párky a špekáčky pro opečení na ohništi, k tomu chleba, hořčice, i nějaké oplatky, a kremrole, ty už pro dnešek došly. Provoz baru je celoroční, v zimě pro lyžaře je připraven svařák a grog na zahřátí. Sortiment je doplňován denně. A to hlavní – bar je samoobslužný, každý dobrovolně zaplatí do kasičky to, na co měl chuť. Kromě toho celé místo tak útulně přírodně vyzdobeno a upraveno. Jsem ráda, že jsme se sem dostaly.

Na zpáteční cestě jsem si vzpomněla, že jsme se tam zapomněly vyfotit. To už jsme byly ve třičtvrtě kopce. A kámoška : „Zpátky nejdu ani náhodou!“ Na naši základnu jsme přijely akorát k večeři. Celý den bylo hezky, a v noci opět lilo. Ráno jsme vstaly do deště, ale nevadí, stejně po snídani odjíždíme. Sbohem, Jeseníky! Bylo tu fajn. Pohledem z auta jsme se loučily s horami, halícími se do oparu po nočním dešti. Cesta domů proběhla bez problémů. Všechno nám vyšlo, i to počasí. Někdo nahoře nás má rád!

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na