Po krásách Českého Švýcarska

Autor

Už delší dobu jsme chtěli děti vytáhnout do Českého Švýcarska, přesněji do hřenských soutěsek. Byla jsem tam kdysi jako dítě, ale už jsem si to moc nepamatovala, snad jen to, že tam bylo krásně. Abych si osvěžila paměť a děti pochytaly vzpomínky nové, rozhodli jsme se, že náš výlet trochu protáhneme a vezmeme to včetně Pravčické brány.

Začali jsme ze strany od hotelu Klepáč s tím, že nejdříve vyšlápneme na Pravčickou, a soutěsky si necháme až nakonec. Naše cesta začala v 9:00 a před sebou jsme měli asi 4 km stoupání po červené turistické trase.

Cestou jsme v místě zvaném Tři prameny narazili na vtipnou ceduli, kterou zřejmě dával dohromady někdo ze sousedního Německa, což je odsud coby kamenem dohodil.

Počasí nám při výšlapu přálo, protože bylo příjemně pod mrakem. Po cestě jsme se zastavili v jeskyni Českých bratří, která bývala dle archeologických nálezů obývaná už v pravěku.

Restaurace Sokolí hnízdo byla naší první plánovanou zastávkou, protože se blížil čas oběda.

Poté jsme zamířili na vyhlídky, které jsou ještě výš než brána a odkud je na ní skvělý výhled, stejně krásný je i pohled na druhou stranu nebo do dalekého okolí.

Cesta na vyhlídky byla v pohodě, horší to bylo dolů, když člověk viděl tu šílenou hloubku pod sebou.

Pak už jsme se s Pravčickou bránou rozloučili a vydali se po Gabrielině stezce (stále červená trasa). Před námi bylo nějakých 6 km na Mezní louku.

Zpočátku jdete téměř po vrstevnicích a nějaké klesání ani nezaznamenáte. Cesta lesem podél skal je nádherná. Bohužel tu vůni borovic, vřesu a borůvčí vám nezprostředkuji, za tou si musíte dojet.

Z jedné skály na nás shlížel ďábel, z jiných zase horolezci.

Po několika kilometrech začne cesta opravdu klesat.

Na dětech už se začala projevovat únava a náš Miky si už začínal prozpěvovat  „V nohách mám už tisíc mil…“, tak jsme se rozhodli, že před pokračováním do soutěsek se na Mezní louce občerstvíme.

Od Mezní louky jsme vyrazili po modré trase k Divoké soutěsce. Řeka Kamenice je sice ledová, ale průzračně čistá, takže jsme cestou podél ní mohli pozorovat spoustu rybek.

Po Divoké soutěsce jsme jeli loďkou za poslechu komentáře vtipného lodivoda, takže jsme se nejen dozvěděli zajímavosti, ale i zasmáli.

Po výstupu z loďky jsme museli přejít k Edmundově soutěsce. Prý je to svěží chůzí 20 minut. Šli jsme svěže, přesto asi 50 minut. Naštěstí je tam na co se dívat.

I na Edmundově soutěsce pochytáte od převozníka mnoho zajímavých informací. Navíc vám pustí vodopád.

Opět jsme měli před sebou údajných 20 minut do Hřenska, ze kterých zase byl víc jak dvojnásobek.

Do cíle, tedy našeho výchozího bodu, jsme dorazili v šest večer a dle krokoměru ušli téměř 23 km. Nevím, jak se nám to povedlo, když všude udávají 16 km, ale byla to vážně štreka.

P.S.: V den, kdy jsme tam byli, létal nad námi neustále vrtulník s vakem. Jak jsme se později dozvěděli, hořelo tam, protože nějací kreténi (nevím, jak to říct jinak) si chtěli udělat buřty, tak slezli ze stezky a založili oheň. V tomhle suchu ale chytla hrabanka a už to jelo. Pravidla jsou jasná – nechoďte mimo stezky, nezakládejte oheň… Pokud to někdo nechápe, je vážně magor.

Jestli vás zajímá, proč České Švýcarsko, odpověď najdete ZDE a spoustu zajímavostí o parku zase TADY

1
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
1 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Majka

Také jsme tam byli. Udělali jsme si tam před pěti lety týdenní dovolenou a to, co vy jste dali v jeden den, my si rozdělili na víc. Je tam opravdu nádherně a všem doporučuji.