Thajsko – Ko Lanta

Autor

Dnes ráno jsme se všichni tak nějak probrali po spánku, o kterém se většina z nás nevyjadřovala zrovna v superlativech. Holt bez klimatizace, zato ale bez štěnic a s ramínky. Ok, zase kecám. Náš bungalow nemá ani skříň a v koupelně je zrcadlo na zdi, na které není umyvadlo. Zjevně bylo budovatelům jedno, jak to cele bude. Low cost, low comfort. My máme naštěstí bizardně nízká očekávání, takže nás jen tak něco nepřekvapí. Dva z nás měli v noci komfort vlastní polštáře, ostatní byli rádi, že mají aspoň vlastní postel. Když zážitky, tak neustále. Mně se teda vstávat nechtělo ani náhodou, ale pak jsem to nějak přemohl a začal taky existovat.

Snídaně proběhla ve stejné restauraci jako včera oběd. Mám zvláštní dar se nepochopit s obsluhou, takže včera jsem všechny zdržoval tím, že jsem si s obsluhou mojí objednávku ujasňoval ještě poté, co ostatní už měli snědeno. Dnes to bylo rychlejší, ale stejně jsem dostal něco jinýho, než jsem chtěl. Zřejmě nějaké skvrny na slunci. Dnešní plán zněl: lovit cache a jet na slony. A tak se i stalo.

Vyjeli jsme a první cache jsme nenašli. Bloumali jsme kolem nějakého stromu a hledali, nicméně nenašli jsme nic. Pak jsme se na našich supermotorkách přesunuli o několik kilometrů dál, kde se nacházela cedule Elephant Trekking & Tiger cave. Tohle byl hlavně Verčin sen, který se tímhle příjezdem začal plnit.

Sloní treking je prostě výlet na slonech, kdy sedíte slonovi na zádech, na něčem, co se dá nazvat lavičkou. Sloni jsou správňácká zvířata, takže jsme si je všichni oblíbili sotva jsme přijeli. Po zaplacení 900B za osobu jsme nastoupili ve dvojicích na sloní hřbety a jelo se. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je poprvé v mém životě, co jedu na nějakém zvířeti. Když jsem se o tom bavil s Verčou a později i s Jindrou, tak se oba (nezávisle na sobě) divili, že jsem nejezdil ani na psovi (?!?). Ne, na psovi jsem nejezdil a ani to v dohledné době nemám v plánu.

Slon není zrovna rychlej dopravní prostředek. Ve skutečnosti by možná bylo rychlejší jít pěšky, ale zato je obrovskej a děsně se houpe, když jde. Všichni jsme si tu jízdu myslím dost vychutnávali. Mně se nejvíc líbilo, že náš slon zlobil a cestou se zastavoval, aby si utrhnul větev a snědl z ní listí, nebo když našel kokosový ořech, nohou si ho rozlousknul a vnitřek chobotem vychlemtal. Fakt super, ti sloni.

Dorazili jsme asi kilometr před jeskyně. Dostali jsme s sebou průvodce, pana Tichošlápka, který kromě toho, že šel s náma, neřekl vůbec nic. Neuměl totiž nic jiného než řeč rozsypaného čaje, zato měl s sebou baterku a znal cestu, což mu v následujících chvílích dodalo značně na kreditu. Vlezli jsme do první jeskyně a nám všem hned bylo jasné, že tohle nebude jen tak. Celkem malé jeskyně, propojené úzkými průchody mezi skalami, tunýlky a žebříky ze dřeva neznámého původu.

Všichni jsme se potili jako vrata od chlíva. Já dokonce tak, že se mě poté jeden příchozí turista (který vůbec nevěděl, která bije) ptal, jestli jsem se náhodou nepočůral. Prostě jsme byli po výlezu z jeskyní durch propocení. Jeskyně byly v džungli, džungle v Thajsku a Thajsko je na 7 rovnoběžce, takže skoro na rovníku, prostě hic jak sviňa. Potili jsme se, jako bychom v té džungli hráli squash. K ničemu jinýmu se to nedá přirovnat.

Průchod jeskyněma byl směsí klaustrofobie, klasického strachu, arachnofobie s nádechem prachu a tajemna. Ještěže měl pan Tichošlápek tu baterku. Spolu s náma tam byli i dva lidi ze Španělska a jeden z Anglie. Spolu jsme si dodávali odvahu, že tam někde už za tímhle tunelem nás čeká lednička plná Coca Coly. No ale marně. Jeskyně byla nekonečná a my všichni nekonečně posraní z toho, kde jsme se to zase ocitli.

Jednu chvíli to vypadalo, že budeme muset šplhat po laně, vedle kterého byl úplně nádherný pavouk. Na toho jsem se bál i podívat, protože to vypadalo, že by ten pohled mohl být to poslední, co na světě uvidím. Pan Tichošlápek v klidu seděl a sledoval všechny ty vyděšené Evropany a vůbec se (ten hajzlík) nepotil. Návštěva jeskyně byl největší a nejsilnější zážitek, protože jsme si tam vytrpěli svoje a taky díky happyendu, který tam jaksepatří byl. Z jeskyně jsem vylezl špinavej jak hovado. Zrovna jsem si ráno říkal, jaký to krásný den – vezmu si čisté oblečení 🙂

Cesta zpět k motorkám proběhla opět na zádech slonů. Tentokrát Verča a Jindra seděli slonovi za krkem a evidentně se dobře bavili. Po příjezdu do stanoviště slonů jsme ještě sloníky nakrmili banánama, sebe jsme nakrmili melounem a jeli jsme se koupat do moře. Navštívili jsme stejnou, tichou pláž jako včera a Jedlovi se konečně podařilo ulovit dnešní první cache.

Pak jsme už jeli unaveni do našeho brlohu, kde jsme si dali nějaké to jídlo v restauraci a trochu pokecali o tom, co asi bude zítra. To zatím nikdo z nás neví, jen je jasné, že pojedeme z tohoto ostrova pryč, protože tady už není moc věcí k vidění. Možná pojedeme na jih, možná na sever. Jedno je jasné… musíme se rozhodnout rychle, protože se ráno blíží. To je prozatím vše, Jindra dnes slaví narozeniny, takže se jdeme někam asi opit. Všechno nejlepší Jindro!

Pokud vás zajímá o cestě po Thajsku víc, jukněte na www.thajsko2008.blogspot.com

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na