Další den rozvažujeme. Určitě chceme zhlédnout další etapu , přemýšlíme jen kde. Budeme opětovně fandit závodníkům na trati? Či v cíli? Ne, nakonec není ani jedna předchozí varianta správná, budeme fandit, či spíše pozorovat závodníky na startu. Přijíždíme do města Albertville, které leží na jihovýchodě Francie a je známé i díky zimní olympiádě, která se zde konala v 1992 a dnes zde proběhne další horská etapa, při které budou muset závodníci zdolat trasu dlouhou 131 km.
Balíme si věci na cestu, hlavně dostatek pití a něco k zakousnutí a po včerejším zážitku, při kterém se náhle o několik stupňů ochladilo, přibalujeme do batůžků i mikiny. Parkujeme a vydáváme se směrem ke startu. V místě startu to „žije“. Je zde plno lidí, a organizátoři a sponzoři zde rozdávají, ale i rozhazují spoustu drobných dárků. Středem náměstí projíždějí každou chvíli alegorické vozy a hostesky rozhazují drobné předměty na všechny strany. Většinou se jedná o malá balení sladkostí, především bonbonů, ale občas se podaří zachytit i tašku, šátek, či reklamní kšiltovku. Občas rozdávají i malá balení vody. Kolem náměstí se tlačí davy lidí, mladých, malých, starších, větších i dětí, kteří s radostí dárkové předměty chytají. Někteří, tak trochu nesportovně, drží v rukou sítě, připomínající síťky na motýly či ryby a lapají padající předměty do nich.
Kolem celého náměstí je umístěno mnoho stánků, ve kterých je možno za sportovní výkon obdržet krásný předmět. Se synem stojíme ve frontě na sportovní dres. Asi po půl hodině se dostáváme k počítači, na kterém se musíme zaregistrovat. Jméno, „mámo, nejprve napiš příjmení a poté teprve křestní jméno,“ napovídá mi syn, který se již rok učí francouzsky, datum narození, telefonní číslo i emailovou adresu. Po registraci se dostáváme na kola. Jsou nastavené na těžký převod a naším úkolem je ujet jeden kilometr.
S dcerami zkoušíme i počítačovou hru, zaměřenou jak jinak, než na cyklistiku. Zatímco děti pochopí ihned její princip, byť byl vysvětlen v jazyku, kterému ani trochu nerozumí, já hodnou chvíli tápu. Nakonec přece jenom pochopím její řád, ale to už ostatní skoro dohrávají. Co naplat, jsem beznadějně poslední. Ale nevadí, i pro mne je tu připravena alespoň cena útěchy.
Najedou se skoro celý velký, lidský dav přesune k pódiu, na kterém se objevují a prohazují pár vět samotní cyklisté. Za chvíli to začne. Start je na dohled. A opětovně se většina početného lidského shluku přemisťuje, aby dobře viděla. A naše rodina se již nedokáže udržet pohromadě. Jsem s nejmladší dcerkou a chvílemi se raději držíme za ruce, aby dav lidí neroztrhl i nás. A již vidíme vyjíždějící závodníky. Je odstartováno. Cyklisté jedou po rovině a jsou plni síly, čemuž odpovídá jejich rychlost. Posledního jezdce evidentně něco zdrželo a nezvládl být včas na startu. Odjíždí asi půl minutu po hromadném odjezdu a ještě se musí objíždět početná doprovodná vozidla. Davy se rozcházejí a my se shledáváme a jdeme pomalu k autu.