Tour de France

Dnes si užijeme sportovní zážitek. Budeme fandit jedinému českému účastníkovi na Tour de France – Romanu Kreuzigerovi. Tour de France je cyklistický etapový závod, který se pořádá již od roku 1903 a bez pochyby patří nejvýznamnějším světovým sportovním událostem. Jednou jsme již závod na vlastní oči viděli, a protože se jedná o krásnou akci, rozhodli jsme se krásný prožitek zopakovat. Organizačně již víme, že francouzští policisté uzavírají pro automobily trať v relativně dlouhém předstihu.

Po snídani a zabalení si věcí, které budeme dnes potřebovat, vyrážíme.  Naším cílem je, dostat se co nejblíže k vrchařské prémii. Autem dojíždíme tam, kam až to jde, či spíše jede (uzávěra je zde již od včerejšího večera), z důvodu nemožnosti najít prostor k parkování, se ještě o nějaký ten kousek vracíme. Konečně je zaparkováno a jdeme. Klikatá silnice se vine směrem vzhůru, sluníčko pálí a my obdivujeme krásnou francouzskou přírodu, povídáme si a posloucháme různojazyčný hlahol kolem sebe. Někteří jdou pěšky, jiní vyjíždějí na kole. Rodiny, páry, skupiny, děti, dospělí, potkáváme i pár krajanů. Jdeme lehce odění, nejtěžší zátěž, láhve s pitnou vodou, je každou chvíli o něco lehčí, sluneční paprsky neúnavně září a oteplují již tak horký vzduch.

Volíme krásné místo, na kterém budeme fandit. Nalézá se relativně vysoko (kompromis mezi nejmladším dítětem, které by nejraději fandilo asi o kilometr níže, protože je již unavené a nechce v teplém dni chodit a nejstarším synem, který by raději fandil u vrchařské prémie), posléze si stejné místo, těsně vedle nás zvolí skupina Kolumbijců. Nejprve projíždění alegorické vozy, posléze samotní závodníci. Nejprve je vidíme pod námi, teď projíždějí, navzdory prudkému stoupání, velikou rychlostí kolem nás, teď je vidíme na klikaté silnice nad námi. Fandíme. Tleskáme. Povzbuzujeme. Většinou jedou v malých skupinkách, samozřejmě kromě hlavního pelotonu, vidíme i pár jednotlivců.

Většina závodníků nás již minula a prudce se ochlazuje.  Začínáme mít pocit, že již kolem nás nikdo neprofrčí, ale za chvíli jede ještě několik jednotlivých závodníků. Po povzbuzení i těchto posledních, kteří, i když nevyhrají, to potřebují ze všech nejvíce, jdeme k autu. Počasí se náhle mění. Horko je již minulostí, je dosti chladno. Jsem ráda, že půjdeme. Při pohybu se zahřeji. Připojujeme se k velké skupině lidí, která jde před námi. Po silnici je to nejprve v pohodě, zhoršuje se to až v okamžiku, kdy je vpuštěn na komunikaci provoz. Po té volíme úzkou zkratku. Tam jdeme do slova a do písmene všichni sborem, jen nevím, zda za tím prvním volem, vím jen, že se snažíme udržovat stejnou rychlost.

Nasedáme do auta a jedeme. Ale ouha. Silnice, po které jsme přišli a na které ještě před chvílí jezdilo skoro jedno auto za druhým, je zavřena. Na další etapu zjevně nemůžeme projet přes horský průsmyk, ale musíme jet asi o sto kilometrů delší trasou. PROČ? Co se stalo? Ze zpráv se dovídáme důvod. Etapa musela být předčasně ukončena. Etapu zastavily náhlé přívaly sněhu, kroupy, silné přeháňky spojené se sesuvy půdy. „Uf, jsem ráda, že jsme nevystoupali výš, tam muselo být pěkné nadělení“, svěřuji se se svými dojmy rodině.

Odjíždíme druhým směrem, než jsme původně zamýšleli a snažíme se dohledat informace, co se někde „nad námi“ stalo. Vidíme několik záběrů nepřízně počasí, víme, že se do žlutého oblékl Kolumbijec a my se dostali na „fotku dne.