Dnešní cesta je velmi dobře schůdná, sluníčko nám svítí na cestu a my potkáváme relativně málo turistů. Fotím si spoustu krásných fotek průzračné vody a postupujeme proti proudu potoka. Cesta se stáčí a za zatáčkou se před námi vynořuje Velký vodopád. Voda klesá asi po osmi metrové skále dolů. I když včera důkladně pršelo, není vodopád tak impozantní, jak by se na jeho pojmenování slušelo, ale přesto není ani zanedbatelný. Voda sjíždí po vymletém korytě skály, šumí, hlučí a halasí. Vedle skály je přistaven žebřík.
„Dobře, že jsme si tuto trasu nevybrali včera,“ říká manžel a mně nezbývá než souhlasit. Ani já si neumím, či spíše nechci představit lezení na vysoký, kovový žebřík v dešti. Kovový žebřík, který je sice na dvou místech stabilně upevněn do skály, ale přesto zde stojí bez zábradlí, či alespoň řetězu, který by se mohl za pažení pokládat a pne do výšky osmi metrů. Manžel leze a já vyčkávám, až bude nahoře. Nyní je řada na mně. Naštěstí to není nic složitého, žebřík je suchý a leze se v rámci možností dobře. Nejtěžší úsek je úplně ten poslední na vršku. Slezení ze žebříku na „pevnou“ zem. Možná by pomohlo, kdyby byl žebřík delší o jednu či dvě vodorovné příčky.
Cesta pokračuje. Hrajeme si na kamzíky a poskakujeme po kamenech či kládách, jak se dá, jak nám možnosti dovolují. „To není cesta, jako jsme šli vloni medvědí soutěskou,“ konstatuji prostý fakt. Loni, jsme o dovolené navštívili i s dětmi rakouskou soutěsku Barenschutzklamm, kterou bych impozantností přírodních krás směle přirovnala ke slovenskému ráji, leč vybudování přístupných a přístupových možností a bezpečností se nedají ani v nejmenším srovnávat.
Dorazili jsme k dalšímu žebříku a vodopádu. Lezu první. Je kratší a zdá se mi, hlavně díky poslednímu, nejvyššímu úseku, i bezpečnější. Jsme nahoře. Cesta plná přírodních krás pokračuje bez větších překvapení.
Probouzíme se do dalšího, nádherného, slunečného dne a za chvíli se zase vydáváme na výlet. Naším dnešním cílem Suchá Belá. Tímto směrem proudí hromada lidí, mnohem více, než jsme potkali předcházející dny. Cesta se vine krásnou krajinou a davy turistů neutichají. Před námi se objevují nádherné Misové vodopády. Tentokrát je na jejich vrcholek nutno zdolat trojici žebříků. První kolmý žebřík zdolávám bez problémů, navazující žebřík, který je pouze mírně naklonění a jeho zdolání se zdá nejlehčí, je pro mě paradoxně trochu těžší. A pak následuje pouze přechod na poslední, taktéž kolmý žebřík a jsme nahoře.
V relativně rychlém sledu následují další dva vodopády: Okienkový vodopád a Korytový. Na žebříky a stupačky jsme již zvyklí, sluníčko nám svítí a tak vychutnáváme krásy přírody.
Po chvíli skončí obtížná cesta plná technických nástrah a my procházíme širokými cestami a prohlížíme si kopce i nádherné údolí.
Náš poslední vodopád se jmenuje Karolinyho a my se vracíme do kempu. Zítra nás čeká akvapark v Popradě a cesta domů. Však se již těším na děti.