Západočeské putování

Autor

Svoje dovolenkové vyprávění musím začít pěkně od první myšlenky – nebyla moje, tentokrát vymyslel místo manžel. A přiznám se vám, drazí čtenáři, šííííleně daleko, do Českého lesa až kamsi do Chodska, do kraje Jana Sladkého Koziny, se mi vůbec nechtělo.

V první řadě, nejednalo se o rodinnou dovču, ale o výjezd neúplné rodinky, neboť naše mladší ratolest si na termín rodinné akce domluvila pingpongový tábor. Přes moje přemlouvání se synek nedal odradit. A pak jsme nemohli vyřešit, kam s naší domácí zvěří. Chvíli to dokonce vypadalo, že s námi do západních Čech pojede pes s kočkou!

O psa se nám postarali lidé ze sousedství, ale Snížka jsme nakonec vzali s sebou (místo Domči). Odjezd z domu byl v dešti a v nekonečném přívalu mých slz obav a lítosti. Zkrátka atmosféra, kterou jsem měla částečně na svědomí, ale nebylo v mé moci proměnit do veselejší (někdy to zkrátka nedávám, kdybych se rozkrájela).

Čtyři hodiny v autě s umňoukanou kočkou, jenž po prvních dvaceti kilometrech jízdy totálně pokakala přepravku jsme přežili myslím bez újmy na zdraví (pořád nemohu přijít na to, co mi v srpnu spustilo ten častý tik v oku?). Ubytovali jsme se v malé dřevěné chatce v ne o moc větší obci Pivoň. A hned v podvečer se šlo na průzkum.

Zjistili jsme, že se nacházíme na velmi zajímavém místě. Kousíček od chaty stojí starý augustiánský klášter. Už na první pohled působí tajemně a téměř strašidelně. Nelenili jsme a o podivné stavbě jsme si zjistili pár zajímavostí. Údajně zde stojí už od roku 1040 a jedná se vůbec o první augustiánský klášter, který vznikl v Čechách. V šestnáctém století vyhořel a po druhé světové válce obývala jeho prostory armáda. V současné době se pivoňský klášter rekonstruuje. Ale to není všechno – v roce 1994 se s klášterem navázala ještě jedna záhada. V době, kdy zde kameníci několik dní opravovali gotickou klenbu, nechávali si v klášteře zamčené nářadí. Jednoho rána nalezli vyraženou mříž, ale viditelně zevnitř. Přitom nikdo v klášteře nenocoval. A když dali vyvolat fotografii s tím, co se zde nevysvětlitelně událo, na fotce se jim objevila podivná postava, směřující čelem k neprobádanému místu, kde byli před mnoha staletími pohřbeni mniši.

Po tomhle zjištění nás už vůbec nepřekvapilo, když nám na chatě v noci padalo záchodové prkénko. To, že zde nebyl téměř žádný telefonní signál tajuplnost ještě umocňovalo. Se mnou osobně úplně nejvíc otřásl pohled na pivoňský naprosto zdemolovaný hřbitov. Takovou spoušť jsem dosud neviděla a doufám, že už neuvidím.

Ovšem Český les nás svou úžasnou čistotou a nedotčeností ohromil. Hned další den jsme se vydali za prvním cílem – zříceninou hradu Starý Herštejn (postavený byl v druhé polovině 13. století) . Když se s manželem pro něco rozhodneme, neústupně si za svým rozhodnutím stojíme a ve větru, dešti se na hrad šineme. Pro příšerné počasí jsme téměř neviděli na cestu a to prosím bez deštníků. Naštěstí bylo alespoň celkem teplo, tedy mi bylo jasné, že byť promoklí na kost, nenastydneme. Takhle jsme se lopotili a škrábali na Jelení skálu asi pět kilometrů. Kdybyste slyšeli to fňukání našeho puberťáka. Ta dnešní mládež nic nevydrží! Dokonce s námi odmítl vystoupit na zachovalou část válcové věže a jako hrdina se tady s námi vyfotit. Zůstal skrytý ve výklenku zbylé části hradby. Přišel o neskutečně krásný výhled na Český les.

V pondělí jsme se vydali autem do okolních měst – navštívili jsme Poběžovice s hezkým zámkem a židovským hřbitovem i skvělou restaurací Hubertus, kde na zdi visely hodiny s obrácenými ručičkami. Dál jsme putovali směr Horšovský Týn, který patří mezi jedno z prvních měst v Čechách a řadí se mezi městské památkové rezervace. Na zámku se natáčela spousta pohádek (Nesmrtelná teta, Nejkrásnější hádanka).

Poté jsme se rozhodli projít Mariánské Lázně a ochutnat několik zdejších pramenů – Antoníčkův, Rudolfův a pověstný Ferdinandův pramen.

Úterý bylo opět pěší. Těch kilometrů, které jsme našlapali bylo nepočítaně. Cílem naší túry se stala Lysá hora (870m), vrch nad Pivoní. Za francouzských válek se vrchol využíval jako strážisko. Nevím, jestli naštěstí, ale nepršelo. Slunce doslova pálilo. Protože jsme byli zvědaví opět hodně, pěší výlet jsme si prodloužili do oblasti Herštejnských chalup, zaniklé osady, kde se odehrávaly ještě v minulém století časté lupičské přepadovky.

Středeční putování zajišťovalo auto. Na vlastní oči jsme se pokochali šikmou věží v Domažlicích (měří 56 metrů a její náklon od svislé osy činí 60 centimetrů). Náměstí a historická část města je městskou památkovou rezervací. Kromě skvělé kávičky v cukrárně jsme si v Domažlicích náležitě vychutnali také modelovou železniční show s obřím modelovým kolejištěm.

Ve čtvrtek jsme opět šlapali po svých. Putovali jsme Českým lesem na Malou Skálu (806 m) a pokračovali na Velkou Skálu (852m). Tady jsem machrovala, že nejsem žádné béčko a hrála jsem si na horolezkyni, ovšem některé výšiny, jenž vyšplhal náš Danek jsem jaksi nezdolala. Kromě šplhu a horolezectví jsem se tady chvíli bála. Někdo před námi běžel lesem a pak se prapodivně skrýval. Kluci nadhodili strašidelné klášterní téma, a tak jsem se snažila držet uprostřed, kdyby se přece jen zpoza stromu vynořilo nebezpečí. Naštěstí zůstalo jen u chvilkového strachu z nevímčeho…

V pátek se konalo loučení s Českým lesem. Nejprve návštěva Klenčí pod Čerchovem a muzea Jindřicha Šimona Baara a pak výšlap na horu Čerchov, nejvyšší horu Českého lesa (1042). Na Čerchově jsme vystoupili na Kurzovu věž a ještě jednou si prohlédli zalesněnou a hornatou část západních Čech jako na dlani. Poprvé jsme se v přírodě setkali s hrstkou turistů.

Chráněná krajinná oblast Český les, bývalé pohraniční pásmo mě za ten týden naprosto uchvátila. Vítala jsem zde minimum lidí, všude čisto, klid a malebně. Každý večer jsme si opékali maso nebo buřty nad ohýnkem. Téměř nám zde nešla televize, takže jsme vrhali šipky, házeli si umělohmotným talířem nebo pinkali badminkton. Hodně jsme si povídali. Pokaždé jsme uléhali skutečně unavení, ale vždy příjemně. Zjistila jsem, že toho ke štěstí až tak moc nepotřebuji. Neskutečně rychle to uteklo. Asi jako každá dovolená. Zase někdy někam vyrazíme. Už teď se těším.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na