Zase jednou v Praze…

Autor

Celé tři roky jsem se chystala, že se pojedu podívat do Prahy. Starší dcera tam studovala a já jsem v Praze nebyla už nějakých 22 let, naposledy ve škole. Je to smutné, ale za celé tři roky jsem si nenašla čas, abych tam za ní zajela alespoň na jeden den.

Až teď, kdy úspěšně udělala státnice a pozvala nás na slavnostní předávání diplomů. Pozvání jsme samozřejmě s radostí přijali a udělali si rodinný celodenní výlet. Cesta byla sice dlouhá, ale dalo se to vydržet. Po příjezdu do Prahy si nás dcera vyzvedla hned u vlaku, abychom tam někde nebloudili. Přijeli jsme do Troje na kulturní dům, kde se mělo předávání konat. Slavnostní atmosféra, studentská hymna – jedinečný zážitek. Ten pocit, když tak vidíte své dítě, jak si hrdě kráčí pro diplom, který završil 3 roky píle a dřiny. Mám z ní opravdu neskutečnou radost a dokonce se mi zaleskla i slzička v oku…Následovalo dojemné loučení všech absolventů a poslední společné focení. Šlo vidět, že za ty tři roky si na sebe hodně zvykli a s těžkým srdcem se „rozcházeli“. Třídní srazy budou určitě fungovat, ale většinou se už celá třída v kompletním obsazení nikdy nesejde. Alespoň u nás to tak bylo.

Po skončení ceremoniálu jsme si společně zašli na oběd, trochu se občerstvit a pak jsme se vydali napříč Prahou. Takové skvosty jako je Karlův most, Orloj, Pražský hrad, Petřínská rozhledna nebo socha sv. Václava, jsou nám moravákům opravdu vzácné. Všechny tyto památky jsem obhlížela stejně natěšeně jako tenkrát na střední škole, když jsem tam byla naposledy.

Chtěli jsme i něco nakoupit, tak jsem poprosila dceru, aby nás zavedla někam, kde jsou tak trochu „lidové“ ceny, jako u nás. Podívala se na mě a řekla: „Mami, v Praze na nějaké lidové ceny zapomeň. Tady to není samý Vietnamec, jako u nás.“ A taky, že ano. Zavedla nás do nějakého podloubí, kde byl jeden stánek vedle druhého. Říkala jsem si: „No prosím, a pak, že se tu nedá nakoupit a že tu nejsou stánky.“ Když jsme byli asi v polovině podloubí, zjistila jsem, že kromě všelijakých suvenýrů s motivem Prahy a matrjošek, tady opravdu nic nekoupím. Ovšem musím uznat, že matrjošky (můj dávný sběratelský sen) tu byly skutečně jedinečné. Pro někoho je to tuctový kýč, ale já tenhle ruský symbol obdivuji už tolik let. A tyhle, které prodávají v Praze – doslova mi přecházeli oči úžasem a tajil se mi dech. Jednak z těch cen, protože ty nejhezčí a největší se pohybovaly kolem 2000-5000 Kč, ale ta nádhera! Líbily se mi i ty moderní se vzhledem dědy Mráze, ale hlavně ty, které se třpytily zlatem a stříbrem a měly velikost kolem půl metru. Bože, taková nádhera! Kdyby mi nebylo líto těch peněz, určitě bych si nějakou přivezla domů jako vzpomínku na Prahu.

Takže podloubí bychom prošli celkem rychle, kdybych nevzdychala úžasem u každého stánku s matrjoškami. Po nějaké době jsem usoudila, že utratit se tu dá, ale nakoupeno jsme neměli nic. Takže jsme se pomalu vydali k metru a hurá domů. Před nádražím jsme ještě asi hodinu poseděli, než přijel náš vlak. Těch bezdomovců a „socek“, co se tam za tu hodinu promenádovalo, no hrůza. Tam se policisté opravdu nenudili. Ve vlaku nás poněkud zmohla únava, takže jsme většinu času prodřímali.

Šťastný den a skvělý výlet jsem završila tím, že jsem o půlnoci před domem přirazila dceři ruku do dveří od auta. Netušila jsem, že když vylézala z auta, chytne se rukou sloupku mezi předními a zadními dveřmi. Já vystoupila vpředu jako první a vší silou zabouchla dveře. Jen jsem uslyšela, jak zařvala: „Auu, já tam mám ruku!“. V ten moment mi naskočila husí kůže a myšlenka: „Bože, zmrzačila jsem vlastní dceru.“ Chytla to chudinka přes všechny prsty, ale zlomené to naštěstí nebylo.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na