Vždycky mě překvapí, když se s dětmi vydaří nějaký výlet. Nemusí to být žádná velká akce ani nemusíme jet někam daleko. Stačí najít něco, co by bavilo tříletého i šestiletého kluka a pokud se nenudí ani rodiče, je to super. O jednom takovém výletě chci vyprávět.
Výhodou mírné zimy byly výprodeje zimního vybavení. V březnu jsem klukům v jednom takovém výprodeji koupila lopaty na sníh a jedny boby s volantem. Asi půl den zkoušeli kluci nové hračky doma v pokojíčku. V obchodě slíbili, že se o nové boby budou střídat a ani doma se kupodivu o ně nechtěli prát. Jsou to zlatíčka. Když začali uvažovat o tom, jak sjet na bobech po klouzačce z palandy, slíbila jsem jim, že pojedeme na hory za sněhem. Děti byly nadšené. Výlet za sněhem byl dobrý nápad.
Sníh jsme si opravdu užili. Nejprve chlapci vyzkoušeli lopaty a odhazovali sníh z cesty. Já lopatu neměla a tak jsem mohla jen radit. Syn mě chtěl za mé dobré rady odměnit a nabral na lopatu co nejvíc sněhu a chtěl ho hodit mým směrem. K mému štěstí se to nepodařilo a nějakým kouzlem skončil sníh za krkem syna. Sníh mu propadával na záda a musela jsem mu svlékat i kombinézu, abychom mohli všechen sníh vyndat. Syn zjevně nechápal, co mi na tom, že ho zebou záda, připadá legrační.
Dorazili jsme na kopec (sjezdovku, která z důvodu nedostatku sněhu nebyla v provozu), na kterém jsem předpokládala, že budou synové nadšeně bobovat. Ale bylo mi sděleno, že kopec je moc velký a nebezpečný a na něm určitě jezdit nebudou. Vyzkoušeli méně prudké kopce, ale tam se zase nechtěly boby vůbec rozjet. Snažila jsem se je roztlačovat, ale nepomohlo to. Nakonec jsem přesvědčila mladší dítě, aby jelo aspoň z trošku prudšího kopce, že budu běhat vedle něj. Krásně jsem se unavila. Zvláště mě potěšilo, že boby s volantem jsou přece jen těžší než boby obyčejné a proto je budu tahat i do kopce. Staršímu synovi se zdály obyčejné boby bezpečnější a mladší dítě si užívalo možnost točit volantem. Úžasné, opět se dohodli bez rvaní. Mně běhání z kopce do kopce šlo také výborně. Naštěstí děti bobování nebavilo moc dlouho.
Po svačince jsme se dostali i k prozkoumávání přírody. Klacky sbíráme na každé procházce. Tentokráte jsme našli obrův prak. Synové mi ukazovali, kam musí obr přivázat gumičku, aby mohl střílet kameny. Podařilo se mi ale vysvětlit, že by obr nechtěl, aby mu ten prak někdo vzal a navíc by se nám obrův prak nevešel do kufru auta. Dokonce jsme našli i skálu, která jistě skrývala tajný vchod do jeskyně, ve které obr bydlí. Ze skály byl nádherný výhled do zasněžené zimní krajiny. Obra jsme pojmenovali Skalňákopyšňák, protože jsme byli u obce Pyšná (okres Chomutov). Nebyli jsme si jistí, jestli obři v zimě také bobují, nebo celou zimu prospí. Proto jsme zkusili hledat obří stopy, nebo aspoň bobky. Bohužel jsme žádné stopy, ani jiné důkazy toho, že by obr byl vzhůru, nenašli. Budeme se muset na místo vrátit až roztaje sníh. Zatím se chlapci spokojili s několika kameny, které musí doma pečlivě prozkoumat, aby zjistili, zda je místo bezpečné i pro jarní výlet.
Obr nás na oběd nepozval, tak jsme se rozhodli jet se najíst domů. A jak to tak bývá, při cestě domů kluci zjistili, že ten kopec (sjezdovka), kde jsem chtěla, aby bobovali, je vlastně na bobování nejlepší a že ho nutně potřebují sjet aspoň desetkrát. Přesvědčit dvě děti a sbírku kamenů, že je čas jet domů, bylo nejnáročnější z celého výletu.
Úvodní foto: pixabay.com