Inndyr

Inndyr, Norsko, 2010

Text tohoto dokumentu je z větší části přejat z nikdy nezveřejněného článku o přírodních anomáliích. Autor: Yngmar Hëlström (12. Září 1979 – 4. Červen 2011)

 

25. duben 2010

„Hodláte-li tu přečkat noc, pane, měl byste si zavřít okenice a pro jistotu dělat, že neexistujete.“

Tato věta mě přivítala krátce po příjezdu do malebné rybářské vesničky Inndyr. Byl jsem ubytovaný u jednoho pána, který si přivydělával provozem něčeho, co by se dalo považovat za motel.

Už více jak dva roky se věnuji studiu paranormálních jevů napříč Norskem. Povětšinou jsem zatím narazil na milé lidi. Samozřejmě se pár mých návštěv setkalo s jistou nevolí, ale na to musíte být při takovémto povolání připraveni.

Ačkoli se tato vesnice nachází na místě, které má velmi přívětivé podmínky pro lov ryb a náležitě se to také odráží na místní ekonomické situaci, lidé zde jsou poněkud… zvláštní. Ne snad že by byli zlí, to nikoli. Ani se nedá povědět, že by mi nevycházeli vstříc. Je však zvláštní, jakým způsobem se tu někteří obyvatelé chovají.

Dnes jsem narazil na pár podivných situací. Uvidím, co ukáže zbytek mého pobytu. Chtěl bych se zde zdržet zhruba týden. Poté mě čeká poměrně dlouhá cesta, za dalším cílem ve vesnici Lekanger, která se nachází severněji směrem po pobřeží. Budu muset tedy v jednom místě využít trajektu.

Ráno jsem si šel nakoupit něco ke svačině. Šel jsem do místního maloobchodu s potravinami. Po cestě jsem viděl pár obyvatel, jak dělají své normální denní činnosti. Většina z nich se motala kolem zdejšího přístavu, jiní zametali, věšeli prádlo. Došel jsem však ke dvěma mužům, zhruba ve věku 30 – 35 let, kteří pouze stáli a dívali se upřeně jeden druhému do očí. Poměrně mě to zajímalo a tak jsem se na chvíli zastavil a pozoroval je. Naprosto beze slova strnule stáli a dívali se jeden na druhého. Po chvíli si mne však všimli a já byl nucen odejít, neb mě začali propalovat pohledy. Byl to velmi nepříjemný pocit, řeknu vám. Ale nakonec jsem nad tím stejně mávl rukou a řekl jsem si, že to byla nejspíš jen nějaká sázka a já jim ji pravděpodobně svým neslušným zíráním zkazil.

Když jsem se vracel zpátky, zhruba o dvacet minut později, stále tam takto stáli. Nikdo jiný si jich však nevšímal, divné to přišlo pouze mě. Pousmál jsem se nad tím a zamířil zpět.

Brzy k večeru už ve vesnici nebyla ani noha. Všichni byli uvnitř. Takovouto atmosféru já vídám jako skvělou příležitost pro načerpání nějaké té inspirace. Prázdná vesnice, nikde ani noha, smráká se. Vyšel jsem si do ulic.

Vzduch byl krásně hutný a vlhký, jak už to u přímořských míst bývá. Dopnul jsem si zip na bundě až ke krku a vyrazil na průzkum. Ačkoli se to nezdá, vesnice je poměrně roztahaná a chvíli trvá, než dojdete z jednoho konce na ten druhý. Byl jsem hluboce zamyšlen.

Z mého přemýšlení mě vytrhl urputný řev. Rozhlédl jsem se, abych věděl, odkud přichází. Sledoval jsem neutichající křik, ale jako by se vždy změnil jeho zdroj. Vždy jsem se snažil jít jeho směrem, ale z ničeho nic jako by se otočil a najednou byl za mnou. Po nějaké chvíli křik utichl. Pocit, že mám nejspíš jen slyšiny ve mně utvrzoval fakt, že nikdo jiný nevylezl ze své chýše.

Uslyšel jsem zapraskání štěrku a otočil jsem se. Stála tam drobná holčička v tmavých šatech a teplé zimní bundě.

Podíval jsem se na holčičku. Upřeně se dívala kamsi na oceán. Poměrně mě to děsilo. Snažil jsem se s ní nějak komunikovat, neodtrhla však oči od oceánu. „Slyšela jsi taky ten křik?“ zeptal jsem se jí. Nereagovala. Zadíval jsem se stejným směrem, jako ona. Viděl jsem, jako by se z dálky blížila mlha. Nebylo to nic zvláštního, mlhy v těchto místech bývají velmi husté a neprostupné. Pokoušel jsem se s ní nějak hnout, ale na nic nereagovala.

„Pane, nechte ji být a utečte se schovat!“ křikl na mě kdosi z blízkého domku. Podíval jsem se do otevřeného okna. Postarší paní mě asi celou tu dobu sledovala. „Říkám vám, nechte ji být, však ono ji to přejde. Proboha živého, utečte se ale schovat.“ Paní se nedávala odbýt ani mými dotazy ani snahou o pomoc holčičce. Nakonec zavřela okno i s okenicemi.

Nerad a s pocitem viny jsem opouštěl místo, kde jsem stál a běžel se na radu paní schovat. Pokud viděli obyvatelé, že se blížila takováto mlha, asi měli své důvody proč zůstat uvnitř. Slýchával jsem o mlhách tak hustých, že vám byli schopné zamotat hlavu. Bylo pak snadné se v nich ztratit a například spadnout z útesu. Při pobřeží bývalo těchto případů i několik do roka.

Zběžně jsem se otáčel na holčičku, zda tam stále stojí. Po chvíli však zmizela.

Mlha se blížila enormní rychlostí. Stihl jsem však do mého pokoje dorazit včas. Majitel mě ještě jednou upozornil, abych si zavřel okenice a nejlépe šel spát. Ale co bylo zvláštnější, bylo to, že mi ten starší pán pevně sevřel ruku v obou jeho a prosebně se mi zadíval do očí. Žadonil, abych za žádnou cenu neotevíral okenice, ani okno a abych ani nevycházel ven, ať už uslyším cokoli. Z celého tohohle místa mi mrazilo.

Nejsem zrovna příznivcem brzkého spánku, tak jsem se rozhodl, že zůstanu vzhůru.

Společně s mlhou však přišla i bouřka. Seděl jsem tedy na posteli se svým laptopem a čistil si nepotřebné soubory. Miloval jsem od mala zvuk deště bubnujícího o střechu. Tentokrát to však bylo trošku jiné. Společně s libozvučným ťukáním kapek o dřevo onen rachot venku narušovalo i něco jiného. Jako kdyby syčení. Syčení a něco jako bzukot. Mnohem znatelnější však bylo škrábání. Znělo to, jako by někdo přes můj dům táhnul pletivo, které se zarývalo do dřeva a odporně chrčelo.

Za normálních okolností bych samozřejmě otevřel okno i s okenicemi, nebo vyběhl před dům a podíval se, co se děje. Jsem přeci jen lovcem anomálií a takovýto objev by mohl být terno. Něco mě ale zrovna dnes večer znepokojovalo. Zvláštní chování té holčičky? A co teprve toho staříka? Nemluvě o těch dvou chlapech na ulici.

Bouře neustávala. Zůstal jsem uvnitř a velmi pozdě jsem se rozhodl, že půjdu spát.

 

26. duben 2010

Ráno jsem se šel opět trochu porozhlédnout. Naskytl se mi pohled na několik zničených lodí v přístavu. Některé byly jen velmi ošklivě poškrábané. Jiným zase chyběla všechna okna a některé byly dokonce úplně na padrť. Rozštípané na třísky. Bylo pod mrakem a chladněji, než předchozí den.

Zamračil jsem se a chvíli se díval na zdevastované lodě. Nepřišlo mi, že by ta bouře byla tak ničivá.

Procházel jsem vesnicí. Zastavil jsem se na místě, kde ještě včera stával dům. Nyní kolem místa s otlačenou zemí pouze stáli lidé. Přišel jsem taky nakouknout. Otočili se na mě a sledovali mě upřenými pohledy beze slov. Bylo to poměrně strašidelné. Po chvíli se všichni rozešli, stále však s pohledy upřenými k mé osobě.

Nebudu lhát a řeknu, že jsem v tu chvíli cítil mrazení. Nějakým zvláštním způsobem mě donutili mít pocit, že snad za zmizení domu mohu já sám. Já ale ani nevěděl, kdo tam bydlel, načež co to bylo vůbec za dům.

Šel jsem vesnicí dál. Vypadalo to, že sami občané Inndyru stále ještě zjišťovali, jaké škody včerejší bouře napáchala. Snažil jsem se nevyčnívat. Samotného mě zaskočilo, co za uragán se včera večer tímto místem prohnalo a abych pravdu řekl, byl jsem rád, že jsem neuletěl i se střechou, když jsem sledoval tu pohromu.

Večer se situace opakovala. Tentokrát jsem se nešel projít před příchodem bouře. Napadlo mě však něco jiného. Vytáhl jsem z batohu stativ a kameru a postavil ji ke vchodovým dveřím, aby směřovala ven skrze kukátko. Nebyla to nejluxusnější kamera a záznam neměl zrovna velkou kapacitu, zatímco má karta ano. V klidu jsem ji tak mohl nechat běžet nějakou tu hodinu v režimu časosběru, než se vybije nebo než dojde místo na kartě.

Odešel jsem do pokoje spát. Nemohl jsem usnout. Rachot sice nebyl o nic větší než předešlou noc, ale hromada podivností, které jsem za ty dva dny viděl, mi nedávala spát.

Uslyšel jsem řev. Srdceryvný a pronikavý řev. Zaryl se mi hluboko pod kůži. Znělo to, jako by někoho na nože brali. Posadil jsem se a zaposlouchal se. Měl jsem nutkání vyběhnout do bouře a pomoct křičícímu. Najednou však řev utichl a místností se tak opět rozléhaly pouze zvuky bouře venku. „Mám snad jen sluchové halucinace?“

 

27. duben 2010

Jak jsem předpokládal, kamera se vybila dřív, než došlo místo na kartě. To však vůbec nevadí. Data se naštěstí uchovala. Jak jsem zjistil díky časovým kódům na fotografiích, kamera zaznamenávala zhruba tři hodiny v intervalech po pěti vteřinách.

Byl jsem pevně rozhodnut, že si dnes jen koupím svačinu a zalezu si k výzkumu.

Vyšel jsem tedy ven. Škody byly zhruba stejné jako včera. Lidé byli zhruba stejní jako včera. Tentokrát nezmizel žádný dům. Po městě však bloudila zvláštně utahaná paní. Pytle pod očima tmavé jako noc, poněkud roztěkaná. Vykulené oči. Neustále si mnula hubené hřbety rukou a ve špinavých šatech chodila po ulicích a volala stále dokola jen: „Anno!?“

Napadlo mě, zda by nemohla hledat tu holčičku, kterou jsem viděl dva dny zpátky. Došel jsem do krámu a koupil si jen věci nezbytně nutné pro nevyhladovění.

„Poslyšte, nevíte, kdo je ta Anna, kterou ta paní venku hledá?“ zeptal jsem se, když jsem platil. Prodavačka mě utvrdila v mém přesvědčení. Opravdu popis odpovídal na tu malou holčičku, se kterou jsem se tak zvláštně shledal onen večer u přístavu.

Cestou zpátky pochmurnou atmosféru zamračeného Inndyru prořízl pronikavý jekot. Spousta obyvatel se rozeběhla tím směrem. Zvědavý a vyděšený jsem je následoval.

Zdrojem křiku byla ona ušmudlaná žena, která hledala dívenku. Důvodem jejího šíleného křiku bylo tělo malé dívky, které bylo nabodnuté na stěžni jedné z lodí. Její střeva se táhla zamotaná okolo lana, které drželo stěžeň ve vzduchu. Měla podivně ohlodané končetiny a celé její tělo bylo šíleně znetvořené. Ten pohled byl odporný a nechutný.

Zamířil jsem tedy raději zpátky tam, kde jsem byl ubytovaný a zalezl si do svého pokoje. Otevřel jsem laptop a začal procházet snímky. Na těch prvních nebylo nic zvláštního. Líná mlha potulující se vesnicí, která se v ní pomalu utápěla. Několik fotek bylo dokonce pouze šedivých právě kvůli husté mlze.

Na těch dalších začalo být to zajímavé. V mlze svítila rudá světélka. Tisíce a tisíce různě velkých rudých světélek. Bylo to fascinující. Takový jev jsem dodnes neviděl a byl jsem si jistý, že to bylo přesně to, co jsem na své cestě hledal.

Svým vlastním způsobem to bylo sice fascinující, ale děsivé zároveň. Na několika snímcích jsem si však všiml něčeho ještě zvláštnějšího. Vypadalo to, jako by v mlze krom světel bylo ještě něco dalšího. Sem tam byla vidět hmyzí noha, či neforemná masitá hrouda. Když říkám hmyzí, nemyslete si ale, že myslím nějakou obyčejnou mouchu. Tu bych na fotce ani nezaznamenal. Noha samotná byla velikosti menšího psa.

Pozoroval jsem záběry z kamery s nadšením a zděšením celý den. Byl jsem jimi tak fascinován, že se mi o červených světlech ještě tu noc zdálo. Chtěl jsem je vidět naživo a zjistit, co jsou zač. Co za tvory se to v mlze pohybuje?

 

28. duben 2010

Když přišla noc, věděl jsem, že přijde i mlha. Vzhledem k chladným dnům zde jsem počítal i s neméně chladnou nocí. Oblékl jsem na sebe pořádný svetr a svou věrnou arktickou péřovou bundu a hodlal se vypravit ven.

Cestu mi však zatarasil můj pronajímatel s tím, že ven rozhodně jít nemůžu. Zeptal jsem se ho, proč nemůžu. Neodpovídal. Prostě jen řekl, že to nejde. Chtěl jsem z něj dostat víc, ale zrovna sdílný v této věci nebyl. Nechtěl mi odpovědět ani na to, co jsou světla v mlze, ani na jiné podivnosti, které jsem doposud zpozoroval. Nechtěl mi nic říct ani o podivných tvorech, které jsem spatřil na fotografiích.  Prázdné pokládání otázek mě nakonec donutilo otráveného vrátit se do pokoje.

Celou noc seděl na židli před dveřmi a blokoval východ. Navíc jsem zjistil, že okenice byly přibity k sobě. Ráno jsem je neotevíral, takže mi nepřišlo divné, že byly zavřené, když jsem se vrátil.

 

29. duben 2010

Světélka! Celý den jsem nemyslel na nic jiného. Zářivá rudá světélka v husté mlze. Cítil jsem z toho článek století. Ale hluboko uvnitř vím, že to není ono. Není to to, co mě žene v mlze ven. Je to čirá novinářská fascinace. Ten pohled se mi už jen z fotek zaryl do duše. Ta touha mě spaluje a táhne mě ven. Táhne mě za mými světly.

Přes den jsem se snažil vytáhnout informace i z ostatních obyvatel vesnice. Marně. Odvraceli zrak a šeptem si o mně za mými zády cosi povídali. Měl jsem z toho zvláštně stísněný pocit. Ale to mě neodrazovalo od toho, chtít vědět víc.

Přijdu na kloub tomu, co jsou zač a co se v této vesnici děje. Je to směšné, říct to takhle, ale dnes půjdu za světlem!

 

Tímto končí poslední zápis ve virtuálním deníku Yngmara Hëlströma.

 

Přiložená policejní zpráva ze dne 30. Dubna 2010:

 

Vydal: poručík Almar Björk

Dne: 30. Dubna 2010, 10:48

Dnes časně ráno byl ve vesnici Inndyr, nedaleko od města Bodø, zadržen třicetiletý Yngmar Hëlström.

Osoba čelí obvinění z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Muž byl prozatímně převzat do vazby.

Vzhledem k neobvyklému chování pachatele byla podána žádost o přezkoumání jeho duševní způsobilosti.

Muž měl podle všech dostupných informací oběť několikrát uhodit silným úderem dřevěným stojanem od lampy do hlavy.

Muž na následky poranění zemřel.

 

Další, velmi těžko získaná informace o Yngmaru Hëlströmovi, pochází ze zprávy místního psychiatra, MUDr. Alexandra Öberta. Text je výtažkem z kompletní zprávy. Irelevantní text byl vynechán.

 

[…] „Pacient se zdá být jen částečně při smyslech. Při nabídnutí psacích potřeb a papíru začal malovat červené tečky, nejen na papír, ale na vše kolem sebe. Neustále vykřikuje pouze věty typu: ‚Je červené!‘ či ‚Jsou červení!‘. Domníváme se, že jde o jakousi obsesivní posedlost červenými světly, které byly, podle jeho deníku, několikrát spatřeny blízko vesnice Inndyr. Snímky zmíněné v jeho deníku (Viz. Příloha) byly sice nalezeny, žádný z nich však neobsahoval ani stopu po červených světlech, či čemkoli tomu alespoň vzdáleně podobném. U pacienta nebyly nalezeny stopy užívání drog, či jiných omamných látek. Občas pacient upadne do transu, během kterého leží na podlaze, zakrývá si uši rukama a křičí. Dosud nebyl zjištěn důvod tohoto chování. Byla navrhnuta hospitalizace v několika nejbližších ústavech pro duševně nemocné. V současné době se čeká na jeho přijetí do kteréhokoliv z nich kvůli dalšímu pozorování a případné léčbě.“ […]

 

Poslední zmínka je ze dne 5. Června 2011, z blíže neuvedeného zdroje.

 

5. června 2011, 11:24

Včera pozdě v noci zemřel na následky srdečního infarktu jedenatřicetiletý Yngmar Hëlström, který byl vloni v dubnu obviněn z vraždy Navara Raimeho v nedaleké vesnici Inndyr. Zesnulý byl více jak rok v držení místního psychiatrického ústavu v Mørkvedu poté, co několika údery tupým předmětem usmrtil tehdy téměř šedesátiletého majitele domu, ve kterém byl ubytován.

Příčina jeho jednání nebyla nikdy zcela objasněna, avšak po celou dobu hospitalizace trpěl prý halucinacemi o červených světlech, kterým se připisuje i důvod jeho hrozného činu.

Yngmar si přivydělával jakožto pisatel cestopisných článků na různé lifestyleové weby. Mimo jiné se také prý zabýval studiem paranormálních jevů. Lze z toho usuzovat, že ona fascinace červenými světly vzešla z přepracovanosti a přílišného „výzkumu“ těchto zvláštních úkazů. Nikde jinde nebyla o těchto světlech nalezena zmínka. Hëlström však prý krátce před svou smrtí stále dokola z plných plic křičel „Ütkye Ängtchen, ütkye ängtchen!“ což nakonec bylo nalezeno i vyškrábané ve zdech jeho pokoje.

Význam těchto slov nám není zcela znám.