Jedno jméno, desítky zdrobnělin, stovky příběhů, tisíce oslavenců. Každý jistě alespoň jednoho nositele tohoto jména znáte. Spíš víc. Třeba tři.
Josef I.
Téměř dvouletý pravnouček neklidně poposedává na polohovací posteli a hraje si s dekou. „Ty můj kluku,“ oslovuje ho pyšný, životem unavený muž a snaží se neposedu chytit za ruku. Ten se však stydí a pokouší se odsunout mu z dosahu. Vnučka ho zadrží a popostrčí blíž. „Bojí se mě, on se mě bojí…“ Pohublý stařeček zkřiví smutkem tvář. „No jo, jsem invalida, nemožnej.“ „Ale nejsi, to jsou zas řeči, dědo!“ Zarazí ho vnučka a pohladí ruku, která se snaží zachytit prvorozeného pravnuka. Zvedne k ní hlavu. „Co říkáš?“ Stejná otázka zazní během celého odpoledne asi dvacetkrát. Všechno ho zajímá, ale neslyší skoro nic. Vidí, že ústa se jim všem pohybují, smějí se. Smějí se i ti, pro které není tenhle pohled nijak snadný. Děda, který vždycky býval plný síly, vozil ji na ramenou, pral by se za pravdu i lásku a teď je z něj… „Troska. Jsem troska,“ sebelituje se starý pán. Objektivně nutno říct, že celkem oprávněně. Ví to všichni v místnosti, všichni v rodině. Nepřiznají to ani před ním, ani sami před sebou, když později zavřou dveře. „Ale jděte, zase půjdeme na pivo naproti k Hlaváčkům,“ vloží se do hovoru nejnověji přiženěný. „Dobře sis vybrala,“ usměje se Josef na vnučku, únavou se mu zavírají oči. Babička otevře dveře vedle do kuchyně a zašeptá: „Nechte ho odpočinout, stejně nic neslyší.“
Josef II.
Marie vchází do třídy páťáků, dvaadvacet jich posedává nebo se povaluje po lavici a jedna čupřinka kouká zpod lavice. Má chuť dát oči v sloup, ale ovládne se. Aby ne, každou chvilku za to některého svěřenečka kárá a ví, že by měla jít příkladem. Někdy je to fakt utrpení. „Dobré ráno,“ vítá líně vstávající partičku. Jen ta jedna hlavička se pořád schovává a slyší z jeho směru i slabé pochechtávání. Oči v sloup za ni zajistí nejbližší spolužáci. „Tak se posaďte. Nejlépe na židli, všichni.“ Zapsala do třídnice a otevřela tabulky. Nemělo cenu na Pepíka reagovat, už to znala. Jako všichni. Za chvíli vyskočí na židli se slovy „Nebojte, jsem tady!“ A to bude několikrát opakovat, než si na chvíli sedne. Předvídatelné, leč nezvladatelné dítě. Opravdu dokonalá kombinace. Ale co s ním. Sice vypadá, jako by nevnímal, ale testy vždycky s odřenýma ušima udělá. A přitom ho na jedu stranu má ráda, někdy se totiž zapomene a třeba se zasměje jejímu vtipu a ona se tím cítí poctěna víc, než obří kyticí na konci roku. Malý krok taky krok, řekla si, když svoji formulku nebojtejsemtady vykřikl před týdnem jen dvakrát. Je to oříšek, tak snad se mi ho podaří někdy rozlousknout, pomyslela si.
Josef III.
„Kam se cpeš, ty lumpe?“ Zase se protáhnul dovnitř. Nepomohla ani rychlá reakce nohou a už běží dál. Následuje klasická honička jako z grotesky, kdy se bouchnu o židli uprostřed jídelny (nastrčil mi ji do cesty?!) a následně zakopávám o práh. Díky tomu, že padám do kleku, můžu vidět, že už si hřeje kožich vzadu za kamny. Syknu, protože modřina na koleni z minulého pádu se mi ještě nezahojila. „Když je venku klendra, tak klidně, ale už je skoro jaro.“ Přitom je mi to jasný, taky se chce pomazlit. „Tak pojď, zrzoune jeden.“ Smířlivě ho zvu k sobě a doufám, že nebude mít klíště. Včera jsem mu tahala tři. Ještě je oficiálně zima a ty malý mrchy už jsou čiperný. Pochopil, že ho nevyhodím a jde se nechat podrbat. „Celá příroda blázní, žejo?“ Šeptám mu do ouška, třesoucího se od vrnění. Vrnění se přenáší celým jeho obřím polotygřím tělem, uvelebuje se mi na klíně a studeným čumáčkem se o mě tře. Následuje první kýchnutí. První z mnoha, která ze mě ještě během odpoledne vyletí. Ach, ta alergie. „Je to pravda, Pepé, je to jako vždycky.“
A jaký je ten Váš Josef..?