Masopust a jiné převleky

Autor

Oblíbenou akcí naší rodiny je masopust. Vlastně konec masopustní doby, úterý před popeleční středou, kdy se v naší obci každoročně koná maškarní průvod. Má už docela dlouhou tradici. Zpočátku jsme se jí účastnili jen jako diváci, ale v roce 2007 jsme se poprvé rozhodli jít do masek. A od tohoto roku se pokaždé snažíme přispět svou troškou do mlýna. Znamená to popřemýšlet, za co se převlečeme. Ale musí to být něco, abychom to zvládli vyrobit, nejlépe, co tu ještě nebylo. Takže hned po Novém roce mi to začíná šrotovat v hlavě, radím se s manželem i s dcerami. Stejně jako loni, i letos, nám nejlepší návrh na masky dala starší dcera. Chystali jsme se za Robota Emila, a protože jsme s manželem dva, tak jsme byli duo. Malý a velký. Rozhodlo také to, že tuto postavičku, dalo by se říct, už pro pamětníky, vysílala česká televize poprvé před 50. lety, a letos v lednu díly opakovala ve večerníčku. Tak jsem si myslela, že by to mohlo být aktuální.

Zaměstnanci obecního úřadu se letos proměnili polovina na Nebe a druhá na Peklo

A co tomu předcházelo. Takže víme za co, ale teď je potřeba to vyrobit. Předběžně jsem si spočítala, že mi v práci vyjde ranní. To je dobře. Bohužel, asi týden předtím jsme rozjeli směny na kolotoč. A najednou mi vycházela odpolední. Akce je ohrožena! Zatím se doma ještě žádné masky nevyrábějí, kdo ví, jestli vůbec půjdeme. Přece jen se mi směnu podařilo vyměnit za volno, a druhý den mám noční!!! (Hurá!) V pátek předtím, místo volna, půjdu já na odpolední, a kolegyně potřebuje volno právě v pátek, tak to vezme za mě v úterý. Tak to by bylo.

Ale dny ubíhají a je třeba začít. Připravili jsme si kartony na tělo, tvrdý papír na hlavu. Pak ještě alobal, zlatý papír, stříbrnou lepicí pásku, zbytky izolace na trubky, číselníky ze starých telefonů, taky žárovky a všechny ostatní elektrikářské drobnosti. Ještě štěstí, že se letos výroby chopil manžel, protože já moc čas na to nemám. Asi proto, že to není šití, ale lepení. A nakonec to skvěle zvládl. Sice na poslední chvíli, jak je u nás zvykem, ale podle mě se mu to moc povedlo.

Tak jsme vypadali

Ještě jsme pozvali mladší dceru, starší to má z Prahy přece jen daleko, a ta nás nalíčila. Tak jsme jí u toho chystání vykládali, jak to s výrobou probíhalo. Taťka nezapře své povolání. Žárovka na hlavě i místo nosu svítila po zmáčknutí tlačítka. Když to dcera viděla, usmála se a řekla v žertu, že jsme ještě mohli troubit. A manžel na to, že troubíme. Tak to už se smála nahlas. Jenže po zmáčknutí tlačítka na manželově kostýmu jsem troubila já. To tak bylo schválně. Když jsem se vzdálila, a začalo to troubit, byl to signál, že se mám vrátit. A kdyby někdo přece jen nepoznal, za co jsme, tak pro jistotu jsme měli na zádech nápis: EMIL ROBOT slaví 50.

Ve správnou chvíli jsme se dostavili na místo ke kulturnímu domu, kde se řadí průvod. No, po pravdě, moc masek tam letos nebylo. Jestli je to tím, že řádí nemoci, to nevím. Taky spousta starších, co ještě donedávna chodili za masky, se přišlo podívat jen jako diváci. A je to velká škoda. Lidi si asi neuvědomují, že když to tak půjde dál, tak se za čas nebudou mít na co dívat. Mamka mi taky říká: že se Ti to chce. Chce. Pokud budu moct, a budou nápady, tak chodit budeme. Těší mě, když i během roku mě oslovují lidé, některé pořádně ani neznám, že jsme se jim líbili, že jsme měli skvělé masky a jestli jsme si je vyráběli sami. Vlastně si uvědomuju, jak já se ráda převlékám za něco. Ať už je to masopust, Halloween, kořenářka nebo cikánka, co hádá z ruky o narozeninách, Mikuláš, Cesta za pohádkou – vodníci, letos dokonce akce z práce, soutěže pro děti. To mě prostě baví. A jsem ráda, že se přidal i manžel a podporuje mě v tom. Zpočátku váhal, ale teď už ho to baví taky.

Letos jsem byla blahopřát k padesátinám v převleku za cikánku, oslavenci hádám z ruky

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na