Modrý pokoj

Autor

„Už pár let mívám tu stejnou noční můru,“ začal jsem mé tradiční sezení s psychiatrem.
„Povězte mi o ní více,“ pobídl mě.

Hrdlo se mi stáhlo a musel jsem se zhluboka nadechnout, abych ze sebe vůbec mohl něco dostat. V krku jsem měl knedlík, přes který jsem mohl téměř jen sípat, ale pomalu jsem se rozmluvil.

„Zrovna jsem se nastěhoval do nového bytu…“ začal jsem své vyprávění.

Zrovna jsem se nastěhoval do nového bytu. Stěny byly světle šedé a působily zvláštním industriálním dojmem. Jako kdyby byly čistě z betonu. Součástí jedné stěny byly vstupní dveře, které vedly do hlavní místnosti s kuchyňským koutem. Přímo naproti nim bylo okno s výhledem ven. Byl to malý byt, téměř jako garsonka, ale ložnice i koupelna zde byly oddělené. Napravo od dveří byla koupelna. Vstup do ní byl však za rohem. Mezi koupelnou a ložnicí byla malinká chodba, která oddělovala obě místnosti. Vstupy do nich pak byly téměř naproti sobě.

V hlavní místnosti, která sloužila jako obývák i kuchyně byla úzká a zašlá kuchyňská linka. Hlavní místnost měla sedačku s malým stolkem a televizí, která byla naproti a na kterou jsem měl napojený svůj počítač, abych ji používal místo monitoru. Mohl jsem tak koukat na filmy a jiné věci.

Ložnice byla útulná. Měla šatní skříň, pár poliček, na které jsem si dal knihy a památky z dovolených, byla tam i velká postel a malý konferenční stolek. Vypadaly vedle sebe jako David a Goliáš. Na stolku stála malá lampa, která příjemně osvětlovala prostor.

Moje noční můra vždy začíná různě. Někdy dělám něco na počítači, jindy vařím, sprchuji se nebo jen tak lenoším s mobilem na pohovce.

Jenže pak jdu spát. Proberu se vždy v 01:13, což vím, protože se podívám na mobil vedle sebe. Venku je tma, ale pokoj mám jemně osvícený měsíčním světlem.

Zvednu se a jdu na záchod nebo pro pití. To se také tak nějak různí. Někdy slyším, že venku prší. Ne. Vlastně vždycky slyším, že venku prší. Kapky mi bubnují o skleněné tabulky v oknech. Jdu tedy na záchod nebo se napít do kuchyně. A když se vracím, všimnu si bílých odlesků, které mi tančí na podlaze, nebo na stěnách. Se zájmem, a trochu polekaně, se tedy vždy podívám k jedinému zdroji světla. K oknu.

A tady se mi vždy stáhne hrdlo. Už jsem zažil, že jsem leknutím upustil skleničku, která se rozbila o zem.

Vidím, jak se pomalu za oknem zvedá hladina. Jako by se celý svět zaplavoval. Vidím, jak stoupá hladina vody a spolu s tím se ztemňuje místnost, ve které se nacházím. Běžím do ložnice zkontrolovat, že je to stejné i tam. Je. Skřípu zuby a s hrůzou se vracím do obýváku, kde už voda dosáhla úrovně kličky na okně.

Chci utéct.
Chci z té místnosti pryč.
Běžím k hlavním dveřím, ale ty nemají kliku. Marně šmátrám tam, kde by měla být, ale dveře jako by srostly se zdí. Necítím ani drážku mezi dveřmi a zdí, za kterou bych je mohl vypáčit. Otáčím se zpět, protože mě z paniky vytrhnou další světelné odlesky tancující po zdech a zesilující se modrý nádech celého pokoje.

Už neslyším déšť. Vidím jen, že hladina už dosahuje až nad úroveň oken. Za nimi je tma. Pouze odlesky z třepotající se hladiny stále tancují po pokoji. Je mi chladno. Cítím se stísněně. Za okny je jen temný pohled do hlubin zatopeného zbytku města. Snažím se uklidnit svůj dech. Ale můj pokoj působí užší. Už není tak útulný.
Je stísněný.
Chladný.
Nepřátelský.

V tom to zahlédnu. Drobný pohyb za oknem. Lidským okem téměř nepostřehnutelný. Čekám, co bude. Sesunu se podél zdi na zem a nehýbu se. Zvenčí se ozývají hrůzné zvuky. Dunění a hučení nesoucí se hlubinou, které jako by zesilovalo v mojí místnosti, která je jako reproduktor uvnitř kterého jsem já uvězněný.

Najednou něco narazí do okna a já až poskočím, jak se leknu. A znova. Něco se dere za mnou. Dravě se to snaží dostat dovnitř. Vypadá to, že okno dlouho nevydrží a na zdi pod ním už je patrné, že se dovnitř pomalu valí voda. Brzo bude celý pokoj zatopený.

Zvedám se a s dalším úderem utíkám a instinktivně se schovávám za jediné dveře, které jsou dostatečně daleko od oken – do koupelny. Rychle za sebou zabouchnu a zamykám. Jdu ke zdi naproti dveřím a opět se sesunu na zem a schoulím se do klubíčka. Houpu se ze strany na stranu a snažím se sám sebe uklidnit, že to opravdu nic není a že je to jen sen. Slyším další náraz a tříštící se sklo. Je mi jasné že teď se voda valí dovnitř.
Slyším to a nemůžu dýchat.
Panikařím.
Utopím se.

Snažím se uklidnit, ale zvuk vody valící se do místnosti doprovázený kaluží, která pomalu prosakuje do koupelny zpod dveří, mi nedávají moc možností k tomu zklidnit tep nebo roztřesené dýchání.
Z hrůzy mě vytrhne až úder do dveří.
A další.
A lomcování klikou.
Cokoli je tam venku umí použít kliku. Je to hladové a chce to mě. Naráží to do dveří, znovu a znovu a snaží se dostat ke mně. Nevydržím to a schoulený do klubíčka ve své koupelně propuknu v pláč. Bojím se.

Bojím se, že se utopím.
Že mě zabije to, co je za dveřmi.
Že strachy zešílím.
Že umřu.

„Pak se většinou proberu,“ ukončuji své vyprávění. „Co byste mi doporučil?“ ptám se svého psychiatra, ale jediné co vidím je sprchový kout a umyvadlo vedle něj. Rozhlížím se po místnosti. Nejsem v útulné kanceláři mého psychiatra.

Jsem v koupelně.
Jsem schoulený na zemi ve své koupelně. A louže už mi dosahuje až k nohám.
„Moc dojemný příběh!“ ozve se pobavené zasyčení zpoza dveří. „Tak mě pusť dovnitř, ať zjistíme, jak skončí,“ pokračuje neznámý hlas doprovázený zběsilým lomcováním klikou…

2
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
1 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
2 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Sasanka73

Tak jsem to přečetla kolegyni, která se stěhuje. V bytě mají šedé zdi. Vymalováno na šedo. Jen má 3+1 s lodžií…. Po nastěhování se jí zeptám na pocity. Takže někdy v prosinci

Že přeji příjemné bydlení 😉