Podivný malíř

Autor

„No fakt jako, hele normálně ti nekecám, tohleto fakt řekl!“ řekla mladá dívka do telefonu a zahihňala se. Kamarádka jí chvíli odpovídala. Měla mobil v rudém krytu přiložený k levému uchu. Procházela zrovna kolem zdi s grafitti. Nevšimla si čvachtavých a rachtavých zvuků za jejími zády. Něco se za ní plížilo, avšak ona si ničeho nevšimla. „Hele jako já ti říkám, takhle se ke mně chovat nebude pro…“ nestihla dokončit větu, neboť na ní to něco zaútočilo zezadu. Drápy jí prosekly záda, mobil s křupnutím displeje dopadl na zem a po dámě nebylo najednou ani vidu ani slechu. Zůstal po ní jen flek na zdi.

„Víš co?! Tak si třeba polib prdel!“ zařval Aiden naposled do bytu, sebral bundu a práskl dveřmi. Seběhl schody a odemkl dveře. Vyklouzl do chladna podzimního večera. Vítr mu ovál tváře a rozhrnul jeho havraní vlasy, které mu spadaly až pod bradu. „Hell, to je kosa,“ prohlásil, zastrčil ruce do rukávů a zvedl ramena, aby mu netáhlo na krk. Vyšel vstříc spoře osvětleným uličkám.

Po pár metrech vytáhl ruce z kapes společně se zippákem a cigaretou. Vložil cigaretu do úst a rty pevně stiskl filtr. Zakryl si špičku rukou a škrtl zippákem. Kryt jeho rukou osvítila oranžová záře benzínového plamenu, o který si zapálil cigaretu. Mocně potáhl a vyfoukl nosem. Zaklapl zippák a vložil jej do kapsy. Stiskl cigaretu mezi ukazovák a prostředník a pokuřoval. Začal si mumlat něco sám pro sebe.

„Co si o sobě sakra myslí, kráva,“ prohodil a potáhl z cigarety. „Si myslí že sežrala veškerou moudrost světa ne?“ prohlásil si tak sám pro sebe. Jak tak kráčel ulicí a pokuřoval, usilovně přemýšlel. Snažil se sice nemyslet na nic z posledních pár hodin, ale moc to nešlo. Zahodil nedopalek a zhluboka se nadechl čerstvého nočního vzduchu. Vítr mu do obličeje navál denní noviny, které někdo odhodil na ulici. Sundal si je a zaujala ho hned titulní strana.

„Neznámý fantom opět zabíjel, jediné co po něm zůstalo je dokonalá grafitti jeho oběti, tělo se opět nenašlo…“ přečetl si nahlas a chvíli udiveně koukal na obrázek. „Je to sice kretén, ale má pořádnej talent na kreslení.“ Odhodil noviny do koše a sedl si na lavičku vedle. Chvíli koukal po okolí, až ho něco zaujalo. Byla to zeď s kresbou. Na dálku to nebylo moc vidět, tak se rozhodl, že půjde blíže.

„Zatraceně zajímavý…“ řekl si, když koukal na malbu na zdi. Byla to další jedna z kreseb onoho vražedného fantoma. Přejel po malbě rukou. Když se na ni podíval, byla celá od rudé barvy. „Ale do prdele…“ zaklel tiše a otřel si ruku o kapesník, který vytáhl z kapsy. Nešlo to moc dobře dolů. Co bylo horší, byl ten… smrad? Přiložil si ruku k nosu a začichal. Najednou se mu sevřel žaludek a on se málem pozvracel. Moc dobře z dětství znal ten pach. Krev.

„No fuj!“ procedil skrz zuby a rukou si kryl ústa. Zavrávoral a jen tak tak se držel na nohou. „Nejenom že je to kretén s talentem, on je i zvrácený prase. Chvíli se díval na malbu, když uslyšel chrčení a šplouchání barvy. Podíval se směrem, odkud mu přišlo, že to vychází. Ze zdi se právě něco dralo. Byl tam obrázek tmavé příšery. Předtím si ho nevšiml. Měla rudé oči, dlouhé hubené tělo s vystouplou páteří. Měla na sobě lidskou lebku špiněnou černým inkoustem, dlouhé nohy a ruce s velkými drápy. Zrovna se sápala ze zdi. „A co je tohle za blbej fór?“ Monstrum vylezlo ze zdi a dosedlo na zem. Špinavá lebka s rudýma očima pohlédla na něj. Aiden stál jako přikovaný. Instinkt mu radil, že když se ani nehne, nic se mu nestane. Monstrum vyšlo směrem k němu.

Jako by se najednou v něm něco zlomilo, začal rychle utíkat. Monstrum bylo díky dlouhým končetinám značně rychlejší. Za pár chvil stálo Aidenovi takřka za zadkem. Aiden uhnul za roh a monstrum po mocném nápřahu švihlo naprázdno. Aiden pokračoval v úprku. V jednu nepatrnou chvíli se otočil, avšak monstrum nikde. Zastavil se a snažil se popadnout dech. Rozhlížel se, zda monstrum nenajde. Najednou se zvuk ozval za ním. Monstrum začalo vylézat ze zdi po cestě jeho útěku, otočil se a utíkal, co mu síly stačily jinam. Přebíhal přes silnici, akorát když tam projíždělo auto. Monstrum běželo za ním. Přeskočil auto přes kapotu a utíkal dál. Monstrum proseklo autu čelní sklo a sebou vzalo řidiče. Ten skončil jako kresba na silnici. Aiden si toho všiml. Podíval se na malbu a na muže. „No do psí prdele!“ zaklel a utíkal dál. Monstrum se hnalo za ním. To poslední, co chtěl, bylo skončit jako podělaná malůvka.

Těžce popadal dech, ale příšera mu byla stále v patách, skákala po domech a po stromech, plížila se k němu. Byl její dnešní kořist. Chtěla z něj udělat další mastnej flek. Aiden už se skoro ani neudržel na nohách, ale odmítal se smířit s osudem bramboráku. Běžel, seč mohl. Monstrum už měl skoro za zády. Podařilo se mu ho škrábnout po zádech. Aiden zaúpěl bolestí. Z rány mu začal místo krve téct rudý inkoust. Mazlavý rudý inkoust. Monstrum se na chvíli zastavilo a ocucalo si prsty. Poté běželo dál za Aidenem.

Aiden kličkoval mezi zahradami na sídlišti, přebíhal přes auta a alarmem působil šílený rozruch. Monstrum měl čím dál víc v patách. Zakopl o kámen a spadl obličejem přímo na obrubník. Z nosu mu vytryskla krev a potřísnila zem. Pomalu se zvedal. Monstrum zpomalilo a plížilo se k němu. Aiden byl najednou celý dezorientovaný. Monstrum přestalo lézt po čtyřech a hezky po dvou se k němu přibližovalo. Aiden byl po nárazu i trošičku nahluchlý. Kulhal dál směrem k silnici. V tuto noční dobu už po cestě nikdo nejezdil. Monstrum pomalu zrychlovalo. Aiden stále se ohlížející se vypotácel na cestu, u které neslyšel auto rychle přijíždět. Odrazil se po nárazu od kapoty a odletěl. Monstrum přiskočilo na Aidena a prorazilo jeho tělo do asfaltu. Auto nezastavilo, ale řidič v úleku ze srážky strhl řízení a naboural přímo do hydrantu. Do vzduchu se zvedl proud vody, který zasáhl i monstrum. To se začalo rozpouštět a nakonec jako jedna velká olejová skrvna odteklo do kanálu.

„Mladý muž kolem dvacátého roku života se pohřešuje, policie našla jeho malbu na asfaltu, domníváme se, že již není mezi živými. Nechť odpočívá v pokoji.“ Zněl titulek novin, které vyšly druhý den. „To je zajímavý čoveče,“ řekl jeden kamarád druhému, zatímco hřbetem ruky praštil do papíru novin. „Všude nechává kresbičky a oni ho stejně nenajdou. Myslíš, že je to nějaká blbá sranda nebo co?“ Druhý kamarád koukl na článek a jen pokrčil rameny. „To fakt nevim hele, ale rozhodně jsou to fakt pěkný kousky umění,“ dodal. Opět si ani jeden nevšiml čvachtavých zvuků za nimi…

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na