Strašidelný dům

Autor

Celý týden jsem čekal na ten den. V kalendáři bylo zrovna 31. října a já se hrozně těšil na večer. Dnes je totiž onen den, dnes je Halloween a já měl velké noční plány. Bydlím na vesnici a tak zde samozřejmě máme tu pravou strašidelnou atmosféru, díky hřbitovu a jednomu starému domu, do kterého se v noci jen tak někdo neodváží. S mým kamarádem Tomem jsme chtěli dnes jít právě do téhle barabizny. Sešli jsme se hned odpoledne. Plánovali jsme, v kolik hodin se zdejchnem z domu a co řekneme rodičům. Nakonec jsme se rozhodli říct, že půjdem s pár kamarády ven a plnit bobříka odvahy. Domluvili jsme se, že se sejdeme v devět večer u mého domu.

Sbalil jsem si pár věcí jako baterku, čelovku, svítící tyčky a foťák. Zbytek dne jsem kreslil halloweenské obrázky. V kreslení jsem fakt dobrej, byl jsem i na pár výtvarnejch soutěžích, kde jsem vyhrával první místa, ale to už uhýbám od tématu. Šel jsem si psát na Facebook. Chatoval jsem s jednou prima holkou ze školy. Máma svolávala večeři, napsal jsem, že musím na véču a odešel jsem od compu.

Konečně už je aspoň osm hodin. Zapnul jsem telku, kde dávali nějaký Béčko o zombiech. Unaveně jsem zívl a projížděl kanály. Na jednom byly zrovna zprávy, ve kterých mluvily o nějaké bouračce na dálnici. Už, už jsem chtěl přepínat, když jsem si všimnul za reportérkou čehosi světélkujícího. V rychlosti jsem zapnul rekordér a nahrál onen moment. Hodil jsem video do počítače a zastavil ho tam, kde jsem viděl onu divnou postavu. Zavolal jsem Tomovi, protože zbývala už jen půl hodina do našeho srazu. Zvětšil jsem obrázek a zaostřil místo, kde je ten tajemný obrys. „Copak skrýváš?“ řekl jsem a snažil se rozluštit co to je. „BAF!“ cosi zařvalo a vtrhlo do mého pokoje. Nadskočil jsem na židli u počítače. Srdce mi bušilo jako by chtělo vyskočit ven. Ta věc se začala smát a já jsem byl na umření. Táta si sundal masku kostlivce a řekl: „Měls vidět ten svůj výraz, málem sis cvrnknul.“ „Ha, ha, ha, tati, hrozně vtipný, já jsem z tebe málem dostal infarkt a ty se tlemíš. „Veselej halloween, srabe. Ha ha ha“ Pípnul mi budík, což znamenalo, že bych měl vyrazit. Tom už mi svítil do okna baterkou. Hodil jsem si na záda batůžek s výbavou a vystřelil ze svého pokoje. Cestou jsem se zastavil v kuchyni a vzal tři tatranky. „Kam jdeš, Dane?“ zeptal se táta. „Je halloween, jdu ven užívat strašna, dokud ještě můžu.“ Řekl jsem ironickým hlasem. Tom už na mě čekal. Hodil jsem na sebe bundu a vyrazili jsme k domu. Prolezli jsme dírou v plotě a šli ke dveřím.

V domě naštěstí ještě fungovala elektrika. Rozsvítili jsme a šli do ložnice, postel byla povlečená proužkatým povlečením. U postele stál noční stolek. Najednou práskly dveře. Oba jsme se lekli. „Asi průvan.“, konstatoval Tom.“ Podívali jsme se z okna, ale nehnul se ani lístek. „Zvláštní.“ řekl jsem. Vtom spadla v kuchyni váza. Mírně jsme se báli, ale zachovali jsme klid. Šli jsme do kuchyně, kde na podlaze ležely střepy. Tom kamsi odešel. „Tome, pojď sem.“ zakřičel jsem na něj. Když jsem se otočil zpět na střepy, už tam nebyly! Začal jsem bejt vystrašenej. Šel jsem hledat Toma. Když jsem ho našel stál v obýváku a díval se na fotky rodiny, která tu kdysi žila. „Cos na nich našel?“ Tom ukázal na fotku, kde stojí rodina před svým domem a ukázal na okno. Byl v něm vidět obrys postavy s černou kápí a nožem v ruce. Najednou bylo slyšet zasténání. „Vychází to z podkroví.“ ,řekl Tom. V podkroví byl pokoj chlapce, který zde žil dříve. Šli jsme se tam podívat. Pokoj byl náramně uklizený. Po stěnách byly vylepené obrázky. „Asi vášnivej kreslíř.“, řekl jsem a díval jsem se na obrazy. Byl na nich zachycen dům, zahrada, interiér a mnoho dalšího. Podíval jsem se na stůl, kde ležel rozkreslený obraz jeho pokoje. V šuplíku u stolku jsem našel pastelky a deník. Podíval jsem se na jeho zápisky. Psal je pravidelně, jak se v deníku předpokládá, každý den. Abych uvolnil atmosféru, zeptal jsem se Toma, co si myslí o konci světa, který má být tento rok. Je totiž rok 2012. Dál jsem listoval deníkem, až mi zrak padl na jeden zápis, z minulého roku. „Tome, kdy tahle rodina zmizela?“ zeptal jsem se ho. „Nevím, asi před pěti lety.“ „Tak jaktože je tady datum halloweenu z minulého roku?“ „Netušim.“ odpověděl Tom.

31. října 2011, 22:00

Dnes je halloween. V tomto domě jsem uvězněn pod kletbou už čtvrtej rok, doufám, že tento halloween mě už někdo osvobodí.

1. listopadu 2011, 00:00

Halloween brzy končí a opět nic, skejsnu tady minimálně ještě na rok.

1. listopadu 2011, 01:00

Musím počkat do příštího roku. Žádné osvobození.

Otočil jsem na další stranu, ale nic tam nebylo. Zavřel jsem tedy deník a podal ho Tomovi. „Přečti si to.“ řekl jsem mu. Tom četl nahlas a najednou přečetl:

31 října 2012, 22:10…

„Počkej, tam je fakt tohle datum?“ zeptal jsem se Toma. „Jo pojď se podívat.“ Kouknul jsem se do deníku a pak na hodinky. Bylo 22:11. Tom se na mě podíval a z jeho výrazu jsem poznal, že je rozrušený. „Čti dál.“, pobídl jsem ho.

…Deníku, konečně naděje, jsou tu nějaký dva kluci, co čtou můj deník, mám šanci zrušit kletbu. Můžu jim dát pomocí deníku signál, ale jak. Už to mám POMOC, POMOC, POMOC, POMOC.

„Ale jak ti sakra máme pomoct?“ zařval jsem do deníku. Najednou oknem proletěl kámen. S Tomem jsme si lehli na zem a čekali, co bude. Otevřel jsem deník, ale nápis v novém zápisu byl rozmazaný a stránka byla celá od krve. Vzal jsem deník a hodil jsem ho z okna. Najednou zablikala žárovka. Srdce nám bušila jako o závod. Najednou dole cosi vykřiklo. S Tomem jsme zařvali a posadili se. Ani jeden z nás se neodvážil jít dolů podívat se, co se stalo. Najednou venku něco bouchlo, jako petarda. Doplazil jsem se k oknu, abych se podíval, co se stalo. Na místě, kde ležel deník, byla jenom hořící koule papíru. „Musíme se odsud dostat, já už tu nebudu ani minutu.“, řekl jsem a zvedl se. „Deš taky?“, zeptal jsem se Toma. „Jasně, ale předtím ti musím něco dát.“ Tom zalovil v tašce a vytáhl hrst jakejchsi šedejch kuliček. „Co to jako má bejt?“, zeptal jsem se ho. „Práskací kuličky, šetři s nima, byly drahý.“ Došel jsem ke dveřím a otevřel. Cosi neviditelného mě odhodilo přes celej pokoj, kde jsem narazil do zdi. Cejtil jsem, jak mi po hlavě stékají pramínky krve, ale nehodlal jsem se vzdát, hlavní cíl této noci je: Přežít za každou cenu. Stěží jsem se zvedl ze země. Vzal jsem do ruky tři práskací kuličky a mrsknul jimi proti dveřím. Dveře se rozletěly na třísky a my jsme rychle proklouzli z pokoje. Na zem pořád padaly kapky mé krve a já věděl, že když rychle neseženu pomoc, tak můžu vykrvácet. Byl to boj o holý život. V duchu jsem litoval, že jsem sem vůbec vlezl. Dole jsem vzal kus ulomeného zábradlí a použil ho jako bojovou tyč, od třísek jsem měl ruku rozdrásanou do krve, ale věděl jsem, že jedna jediná vteřina může rozhodnout o mém životě. Najednou z ložnice vyletěl zase ten průhledný obrys. V naději, že ho trefím, jsem se rozmáchl tyčí, ta se ale rozletěla na tisíc kousků. Myslel jsem, že je to náš konec. V posledním momentě jsem zahlédl východ, což nám dalo novou naději. Vytáhl jsem další tři kuličky a hodil jsem je po tom duchovi. Ozvala se ohlušující rána a já jsem málem omdlel. „Běž!“, zařval jsem na Toma. Oba jsme se rozběhli ke dveřím. Před dveřmi do obýváku mě Tom strhl zpátky, původně jsem nechápal, ale vše jsem pochopil, jakmile mi před očima prolétl nůž a zarazil se do zdi. Vytáhl jsem další práskačky a v běhu je mrsknul do obýváku. Najednou jsme prolétli dveřmi. Dveře byly rozbité a nás vše bolelo. Rozběhli jsme se domů.

Doma jsem zjistil, že mám zlomenou levou ruku, naražené pravé koleno a rozbitou hlavu, máma mi okamžitě obvázala ruku a hlavu. Usnul jsem.

Další den se za mnou zastavil Tom a tak jsme se šli podívat k tomu domu, ale když jsme přišli na místo, kde jsme včera byli, nikde nic nebylo, ani dům, ani místo, kde vybouchl deník.

VESELÝ HALLOWEEN!

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na