Vánoční pátrání v časech ladovských i dřívějších

Autor

Jak dřív voněl stromeček

Štědrý den máme dnes spojený nejen s dárky, ale hlavně s nastrojeným stromečkem. Vůně jehličí a zářící světýlka se staly symbolem Vánoc. Vánoční stromeček byl zprvu výsadou těch bohatších, zhruba v polovině 19. století se začal zdobit v měšťanských a panských rodinách. Netrvalo to ale dlouho, přiřadil se k prastarým vánočním obyčejům v našich končinách a postupně se stal dominantou štědrovečerní výzdoby. Na konci 19. století zdobili i ti nejchudší, hlavně kvůli dětem. Dříve se prý dávala přednost rovnoměrně rostlým smrčkům. Místnosti v domě nebyly přetopené a tak nehrozilo, že by stromek ztratil jehličí ještě před svátkem Tří králů. Až mnohem později přišly do módy jedličky a borovice.

Jak šel čas, měnila se nejen výzdoba, ale také jejich ukotvení. Nejtradičnější byl podstavec v podobě jednoduchého kříže, jinde se stromeček zavěšoval pod dřevěný strop. Zdobilo se červenými panenskými jablíčky, lískovými i vlašskými ořechy, sušeným ovocem a jednoduchým cukrovím. Kdo chtěl jít s módou, postupně přidával jemné perličkové a skleněné ozdoby. Prababičkou kolekce bylo čokoládové a fondánové cukrovíčko. Aby ozdobený stromeček navozoval představu čerstvě zasněženého, věšely se na jeho větvičky nejrůznější třásně a řetězy. Špici korunovala hvězda, většinou ve zlaté nebo stříbrné barvě.

A co by to byl za stromeček bez světýlek? Živé hořící svíčky se na voňavých větvičkách zapalovaly i přes velké riziko požáru. Pro mnohé z rodin znamenaly předčasné ukončení svátečních oslav. Tento problém částečně vyřešil malý domácí ohňostroj v podobě prskavek. Zdobení stromečku se lišilo kraj od kraje, město od města a dokonce dům od domu.

Slaměné ozdoby, postavičky z kukuřičného šustí, vizovické pečivo, červené mašličky a stužky, linecká kolečka ozdobně zabalená v celofánu, první křehké skleněné koule, kořením vonící perníčky, řetězy z navléknutého pukaného hrachu, lupénkovou pilkou do nejjemnějších detailů vyřezávané holubičky, bílé papírové vločky. Každý ze stromečků byl krásný, každý měl své osobité kouzlo a každý z nich dokázal rozsvítit plamínky v očích dětí.

Květy pro vánoční náladu

Květy patří k vánočnímu času stejně neodmyslitelně, jako vánoční stromeček. Kytička jmelí na svátečním stole nebo svazeček pověšený na lustru se nám zdá tradiční a přesto je v našich končinách cizincem. Úcta k těmto větvičkám se k nám přenesla snad z Anglie, možná taky ze zasněžených koutů Alp, některé prameny uvádějí, že tento zvyk má prapůvod v Bretani.

Ať je to jak chce, tradice zdobit vánoční tabuli jmelím u nás hluboce zakořenila. Předvánoční trhy nabízejí větvičky v přírodní zelené barvě, kdo má chuť experimentovat a vytvořit si hezké vánoční aranžmá může sáhnout po zlaté nebo stříbrné barvě. Visí-li jmelí na lustru, dá se pod ním skoro beztrestně zlíbat jakákoliv žena. Co znamená slovo „skoro“ jsem se bohužel nedopátrala.

Co je ale jmelí připisováno dál, je jeho kouzelná moc. Koupíte-li si jmelí, vchází spolu s ním k vám do domu i štěstí. Už v období keltského osídlení na území naší vlasti uctívalo. Jen jeho použití bylo malinko jiné. Druidové, keltští kněží celé trsy vyřezávali zlatým košířem a pak s úctou připravovali nápoje plné kouzelné moci. V Německu a Francii přivazovali svazečky jmelí k ovocným stromům, v jiných končinách se kytičkou mrskalo při koledě, mělo zajistit po celý následující rok zdraví a štěstí. Ve Walesu je zvyk na Štědrý večer zastrkat jednotlivé větvičky pod střechu proti škodám a zlému čarování.

Slované považovali jmelí jako metlu duchů. Možná, že by bylo slušné se se čtenáři podělit o návod, který jsem vypátrala ve staré knize. V jedné pověsti se uvádí, že pod lískou, na které vyrostlo jmelí, může dobrý člověk najít stočeného hada. Ten had má na hlavě velký drahý kámen a pod sebou ještě mnoho pokladů.

Když jsme u vánočních květů a svátečně ozdobeného stolu, nesmíme zapomenout na naše „barborky“. Větvičky urychlené v kvetení tak, aby oživily a prohřály atmosféru v místnosti. Přehršel jemných kvítků vykouzlí višeň, třešeň i jabloň. I jim je připisována kouzelná, věštebná moc. V Čechách se dříve větvičky trhaly Barboru, na Moravě na svátek Ondřeje a staraly se o ně výhradně dívky. Ukládaly se do teplého chléva, a když rozkvetly, daly se z nich vyzvědět různé věci. Daly například odpověď ohledně vdavek, narození děťátka, těhotenství. Dokonce se jim připisovala důležitá moc, odhalit čarodějnici, která by v blízkosti byla a škodit mohla.

Na Valašsku se větvička zasadila do květináče a mladé děvče ji každé ráno zalévalo odraženou vodou přímo z úst. Potom ji mohly věnovat svému chlapci a ozdobit s ní jeho klobouk. Problém mohl nastat v případě, že větévka nevykvetla. To se může stát vždycky. Situace to nebyla nikterak záviděníhodná, protože se o dívce potom po vesnici šuškalo, že už není panna.

K historii vánočních květů patří neodmyslitelně ještě jedna květina. Je jí růže z Jericha. Prý ji už křižáčtí bojovníci vozili k Božímu hrobu. Suchá rostlinka je schopná přežít bez vody velmi dlouhou dobu. Po zavlažení se vždy oživí a zazelená. Poutníci z východu věřili, že se zazelená vždy na Štědrý den. I růži z Jericha je připisována zázračná moc. Její exotičnost lidi přitahovala a vázaly se k ní mnohé představy a pověry.

Přišli jsme k vám na koledu

Štěstí, zdraví, pokoj svatý
vinšujeme vám.
Nejprv pánu hospodáři
pak vašim dítkám.

Koleda a koledování patří k prastarým obyčejům. Dodržovalo se od Štědrého večera až do Nového roku. Narození páně se oslavovalo lidovými říkadly, zpěvem a obdarováním blízkých. Po koledě chodily děti, mládež a dokonce i studenti. Pro některé z nich znamenala přilepšení, pro ty nejchudší dokonce zdroj obživy v krutých zimních měsících.

O vánocích se chodilo s jesličkami a o svátku Tří králů s hvězdou. U stavení se zastavili, postáli, zpívali koledy. Obyvatelé domů je přijímali většinou prý vlídně, ale i výjimky, kdy se děti potkávaly s nepochopením a bez daru odcházely, se stávaly. Za odměnu dostávaly jídlo, ořechy, jablka, kousek cukroví nebo drobný penízek. Až později se koledy žáků a žáčků zrušily, během let se začal příplatek na výživné vybírat jiným způsobem.

Koledníčci se prý dělili na dvě skupiny. Jedni byli v roli prosebníků, zpívali o tom, že jsou malí, chudí, prokřehlí, málo umí a ničemu nerozumí. Druhá polovina na to šla odvážně. Ve své koledě se nebála i zahartusit: „Kdo mi dnes dnes něco dá, rád to uhlídám, kdo mi nedá nic, je z Hrubiánovic, já se na něj zamračím, jako medvěd zabručím a půjdu pryč.“ Která skupinka zpívajících dětiček byla úspěšnější, to už historické prameny nedokládají.

Koled prý bývalo veliké množství. Některé z nápěvů byly složité, jiné si pohrávaly jen s pár tóny. Prokřehlí a zimou potrápení koledníci prý ze sebe často nevydali jediný pěkný tón. To nevadilo. Důležité bylo, že přicházejí z čistého srdce a píseň přinášejí jako dar. Na Moravě a ve Slezsku se chodilo s tzv. „ščestím“.

Na Štědrý den v lese utržená jedlová větvička měla přinést do domu štěstí na celý rok. Takovým dárkem nepohrdla žádná z chalup. Na svátek svatého Štěpána se světilo zrno. Mladí hoši si nabrali plné kapsy zrní a po mši ho házeli po děvčatech. Sprška ze zrní měla očistnou moc, měla zajistit zdraví, obratnost, hezkou tvář, u těch starších možná i vdavky.

Ten den se pamatovalo dokonce na chasu, dostávali jakousi zálohu, říkalo se jí závdavek na službu. A děti znova chodily s uzlíčkem. Tentokrát spíš jen po příbuzných a nabízely se do „služby“. Příbuzní je ale po obdarování vždycky prý rádi rodičům vrátili.

Na svátek svatého Štěpána bylo veselo i po hospodách. Konala se „Dosloužená“. A naši předkové si ji dokázali pořádně užít. Ne nadarmo se říká, Na svatého Štěpána, každý sobě za pána. Na svátek Jana Evangelisty 27. prosince se světívalo víno. Kdo se v tento den aspoň douškem vína posilnil, ten prý po celý příští rok byl uchráněn před hadím uštknutím. Jeho moc byla tak silná, že dokonce úskočný had poznal, že se jedná o člověka, který je bezpečný před jeho jedem a neměl sílu útočit. Muži si prý dopřávali vína hojnost, možná se hadího kousnutí opravdu báli, možná jim víno chutnalo…

Když se přiblížil konec roku a s ním Silvestr, bylo třeba si vyprosit zdraví a štěstí. Poslední noc v roce měla tajemnou moc. Stávala se kouzla a lidé věřili, že budou spíš dobrá, než zlá. Možná to bude i tím, že toho nového, nadcházejícího, se vždycky trochu bojíme.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na