Málokteré dítě nemá rádo zvířátka. Především mláďátka. Koťátka, štěňátka, hříbátka… A tak je chce mít všude. Na povlečení, na oblečení, na prostírání, v knížkách, na ledničkách, na samolepkách, na tetovačkách. A tak se rodičovští stajlisté chyťte šance, než dorazí období dinosaurů či monstrpanen a pořiďte dětem do šatníku zoologickou zahradu! Dokud je čas!
Ano, nebezpečí číhá i ve zvířecí říši, ale…
Komerční masáž většinou zasáhne každé dítě, ať už vyhodíte televizi z okna, nakupovat chodíte bez dítěte a stýkáte se s podobně laděnými přáteli, se kterými si navzájem dáváte bio dárky. Dítě neuchráníte. Minimálně s nástupem do zařízení to přijde. Taková Kityna prostě hrozí všude. Rozhodně to není moje oblíbené zviřátko, ale dítě se nemá cítit diskriminováno a má mít možnost se podílet na výběru oblečení a tvorbě svého stylu, tak zatněte zuby a nějakou tu Kytinu (u chlapců podle filmu už několik let frčí Auta) jim dovolte. Znáte to: odpíraného chleba… Nehledě na to, že takové tričko s pozdravem „Ahoj čiči“ pravděpodobně přiláká a potěší nejen vašeho domácího mazlíčka, ale i cizí stydlivou sousedovic kámošku. Prostě kočka ke kočce sedá.
Zkuste dětem nabídnout také alternativu nejen od komerčních, ale i od klasických koníčků a pejsáčků a kočiček a pořiďte jim nějaké méně obvyklé zviřátko. Inspiraci můžete najít v zoologické zahradě a můžete tam rovnou i nějaké to tričko nebo kšiltovku pořídit. Náš synek Filip tak má výra filipínského a dcerka gorilu nížinnou. Opičky patří taky mezi častější potisky. A bývají vhodné i pro starší, zrovna nedávno jsem například patnáctiletému synovci rozšířila šatník o tričko Monkey Business. Mezi naše další oblíbené patří jelínci, ale třeba také plameňáci nebo pštrosi (nebo pštrosáčata, jak šli s pštrosicí).
Jakmile budete mít vybráno, stačí už jen barevně sladit, nasadit úsměv, případně sluneční brýle, abychom nemuseli mžourat do sluníčka a vyrazit. Je dobré přibalit i nějaké to povědomí, pokud se jedná o méně známé zvíře nebo specifický druh. Pokud však mají vaše děti smysl pro humor stejného ražení, jako ta moje, tak to asi ani nemá cenu. Neznámí lidé pak mohou být překvapeni, když tříleté dítě s vážným výrazem nazývá opičku hrochem (resp. hjochem) a vnitřně se baví tím, jak dospělý tápe a přemýšlí nad reakcí, protože neví, jestli je dítě moc malé nebo málo vzdělané. No a samozřejmě, pokud dokumentujete, opět je potřeba – neděláte-li momentku – zaujmout oblíbenou pózu (viz. minulý díl RMB).
Píseň „Máme rádi zvířata“ na rtíky a hurá vyvětrat své mazlíčky na oblečení!