První film Dafne patřil do stejné kategorie, jako páteční film Monstri. Tento byl však mnohem zajímavější.
Synopse:
Přestože mladá žena Dafne bydlí stále se svými rodiči, cítí se nezávislá. Má svou práci, a tedy i své příjmy a platební kartu a může si tak každý týden zajít ke kadeřníkovi. Dafne je na tyto zdánlivě všední vymoženosti pyšná. Ačkoliv trpí Downovým syndromem, nebere tento handicap jako překážku, která by jí bránila žít naplno. Když jí nečekaně zemře maminka, je dívka připravená truchlit, ale zároveň cítí, že se musí postarat o otce, jenž je bez manželky ztracený. S přímočarou razancí se ujímá role toho rozumnějšího z nesourodé dvojice a začíná tak oba uzdravovat… Představitelka Dafne Carolina Raspanti podává suverénně přirozený výkon ve snímku, který poprvé okouzlil diváky na letošním Berlinale.
Musím říct, že mě film také okouzlil. Jeho příběh je velmi inspirativní. Navíc i přes svou vážnou linku je v něm spousta humorných momentů, které v nádherném kontrastu jen podtrhují zbytek díla.
Film skvěle ukazuje, jak se lidé různě vypořádávají se ztrátou milované osoby.
Perfektní herecké výkony mu pak dodávají na uvěřitelnosti a živosti. Celkově se mi na film velmi příjemně, i přes pár nezáživných pasáží, koukalo.
Pokud se chcete dojmout a máte rádi filmy ze života o lidské síle, doporučuji.
Hodnocení: 8/10
Následně na mě čekal maraton krátkých filmů, tuzemských i zahraničních.
Když uvedli první film a řekli, že získal dvě hlavní ceny na filmovém festivalu krátkých filmů v Praze, napumpovalo mě to očekáváním.
Norský krátký film s názvem Kámen k zemi nespěchá však dopadl úplně jinak.
Synopse:
Když se jeden rok na obloze neobjeví pravidelný roj meteoritů, Tor usoudí, že nic nemá smysl. Snaží se sžít s tímto novým postojem, ale jeho zvědavost bude asi problém. Nekonvenční pohled na depresi a vhled do lidského nitra prostřednictvím nečekaně hravého vyprávění si v konkurenci letošní Mezinárodní soutěže na Festivalu krátkých filmů Praha vydobyl hned dvě Zvláštní uznání poroty, a to za režii a za výkon v hlavní herecké roli.
Budu upřímnej… a zlej… Po tomhle filmu jsem měl sto chutí se zvednout a utéct. Přímo hlavním vchodem! Naštěstí jsem tedy zůstal…
Naprosto bych z filmu nepochopil, že se v něm mělo jednat o depresi. Popravdě jsem film pochopil až teprve když jsem si přečetl popis. Navíc konec snímku byl velmi… zvláštně otevřený. Samy autorky, které se dostavily na promítání, pak hovořily o tom, že film vznikl s nulovým budgetem a prakticky na něj prý neměli ani čas.
– Dramatické odkašlání –
Je to vidět.
Vtipně to komentoval jeden filmař sedící vedle mě: „Já sháním složitě peníze na kvalitní filmy, na kterých dělám třeba přes rok a pak cenu vyhrává něco jako tohle a lidi z toho jásaj. Nechápu.“
Soucítím s ním…
Hodnocení: 4/10
Druhý film byl z českých luhů a hájů. Jmenoval se Rekonstrukce.
Musím přiznat, že tento film mě sice překvapil, stále v něm však bylo poměrně dost chyb. Určitě by však autoři měli pokračovat v tvorbě a pilovat ji.
Synopse:
Oldovi je sedmnáct let a v nápravném zařízení pro mládež čeká na soud. Monotónní život ve vězení se prolíná se vzpomínkami na policejní rekonstrukci. Stačil jeden letní večer, aby se nuda změnila v krutou hru, která skončila smrtí. Zvláštní uznání poroty v Národní soutěži na Festivalu krátkých filmů Praha 2019.
V čem mě překvapil? No… přiznám se, že mi až na konci filmu došlo, že se odehrává ve vězení, a ne někde na učňáku.
Zajímavým stylem byl vyprávěn příběh a herecké výkony mladých protagonistů zde také nebyly z nejhorších.
Jak říkám, jen tak dál, někam to kluci dotáhnou.
Hodnocení: 6/10
Třetí v pořadí byl film Cukr a sůl.
Synopse:
Každého z nás to jednou čeká. Smrt – konečná stanice, do které nikdo z nás nechce dojet. Cestou se s tím ale nakonec musíme smířit. Nejlepší film Národní soutěže na Festivalu krátkých filmů Praha 2019.
Dobře. Tady o filmu jeho popis vlastně moc nevypovídá. Jedná se totiž o komedii s celkem temnou linkou v pozadí. Ale funguje to perfektně. Výbuchy smíchu se rozléhaly celým sálem.
Ve skutečnosti se film odehrává na víkendové, chlapské grilovačce na chalupě. A dialogy i scény jsou perfektně napsány. Jeden z filmů, který jsem si opravdu užil. Pokud se k němu někdy dostanete, ušetřete si dvacet minut času a dejte si ho.
Film vznikl na pražské FAMU.
Hodnocení: 8/10
U čtvrtého filmu jsme zavítali do prostředí školy u našich polských sousedů. Film Třas. Začal velmi zajímavě a naprosto mě pohltil.
Synopse:
Představ si, že jsi v lese. Je tmavý, tichý a prázdný. Nevíš, proč tam jsi. Najednou uslyšíš vytí. Cítíš, že už tam nechceš být. Bojíš se. Uvidíš vlka, pak druhého a třetího. Přicházejí stále blíž. Obklíčí tě. Co uděláš? Hlavní cena poroty v Mezinárodní soutěži na Festivalu krátkých filmů Praha 2019.
Další film, který podle mého měl poukazovat na problémy, které člověk nechce pustit do světa. Možná na psychickou nemoc. Sociální úzkost, či pouhou nechuť chovanou hluboko ke světu kolem.
Jenže se to tak úplně nepovedlo.
Film má dechberoucí tempo. Herecké výkony vás pohltí. Neuvěřitelné zvraty a výkyvy nálad hlavního hrdiny vás napnou. Srdce vám bude bušit a s napětím čekáte, kdy se film zvrhne v polskou verzi Columbine school masakru (Atentát spáchaný dvěma studenty na kolumbijské střední škole 20. Dubna 1999).
A najednou vám před obličejem jedou titulky.
To bylo podruhé, co jsem na projekci zažil nervózní tleskání. Titulky byly zhruba v polovině, než se nějaký odvážlivec v první řadě ze studu odhodlal začít tleskat a ze slušnosti (asi) se už přidali i ostatní. Nádherná ukázka jak špatný konec umí potopit výborné dílo.
Hodnocení filmu zde je pro mě velmi těžké. Rozhodně to nebylo horší, než první film, ovšem také to nebylo lepší než to co přišlo jako poslední.
Hodnocení: 7/10
Sérii zakončovala britsko-belgická koprodukce, ze které vzešel krátký film Ať to slyší i mimozemšťani.
Synopse:
Mike je hudební producent, jenž očividně prochází životní krizí. Dan je zvukař, kterého přestala jeho práce bavit. Murphy, jejich autistický bratr, nikdy nesundavá sluchátka a jejich matka Lilli se rozhodně nechová normálně. Odpověď na otázku, co způsobilo tenhle rozvrat, je třeba hledat na páskách, bezpečně uložených v jejich malém nahrávacím studiu. Cena diváků na Festivalu krátkých filmů Praha 2019.
Cenu diváků zde naprosto chápu a upřímně se ptám, proč film nedostal více.
Pomalý melancholický příběh o ztrátě, o těžkém vyrovnávání se s ní a o rodinných vztazích.
Postavy perfektně vykreslené. Příběh poutavý a bez zbytečných oklik. Přímočarý a přesto tajemný. Rozhodně bych se na film podíval klidně ještě stokrát!
Přiznám se bez studu, že jsem na konci brečel. Z očí se mi valily proudy slz, protože ten film je naprosto perfektní. Herecké výkony zchátralého Mikea, autistického Murpha a nebo zoufalé matky, která stále doufá v to, že se vše nakonec vrátí do starých kolejí, vás vtáhnou do děje a nepustí vás. Chytnou vás za srdce a to vám pak vyždímají. Do mrtě.
Film si od diváků získal velmi dlouhý potlesk. Oprávněně.
Hodnocení: 10/10
Zítra mě čeká dokumentární film Forman vs Forman a následně opět rumunský film Vazba. Budu se na vás těšit zase zítra u dalšího festivalového okénka.