Arnošt Goldflam: můj tata se uměním nezabýval

Autor

V knihách, na divadelních prknech, ve vzpomínkách i v pohledu na sebe samého. Z těchto stran jsme probrali jednoho člena rodiny – tatínka. Pan Arnošt Goldflam je nepřehlédnutelný český umělec, na jehož literární dílnu v rámci doprovodného programu Světa knihy jsem se byla letos podívat, Vám představí několik ze svých knih, divadelní představení, ale také svoji vlastní rodinu.

foto: Petr Nikl

Knihu „Tatínek není k zahození“ jste napsal v roce 2004, jak se dostala na divadelní prkna a jakým způsobem byly z 15 pohádek vybrány ty pro představení?
Ono je to velmi prosté. Já patrně -jako divadelník- mám rád dramatické situace, občas napětí a podobně, a tak asi píšu i ty moje příběhy pro děti. Takže si jich občas někdo všimne. Tady, na Kladně mě oslovila dramaturgie, ještě ty pohádky, zas jiné, hraje v Praze sdružení Lokvar, což jsou dva kolegové, herci z Divadla v Dlouhé.Takže ten výběr je vždy výsledek debaty nebo již zacílené obliby. Zrovna tak to bylo s mou knížkou Standa a dům hrůzy, jejíž dramatizace se také hrávají.

Tatínek není k zahození – Divadlo Lampion Kladno

V roce 2006 následovala kniha Tatínek 002, je tam tatínek (opět) za hrdinu?
Samozřejmě, tento Tatínek je, abych tak řekl stabilní postava s určitými rysy a ta se nemění, to by byla zrada!

Vaše knížky jsou oblíbené u dětí i dospělých, je možná že dojde i na další pokračování? Ať už (postupně) na Tatínka 007 nebo na knihu „Dědeček není k zahození“?
S Tatínkem je konec, k tomu už se nevrátím. Ale teď jsem vydal jinou knihu pro děti, Sny na dobrou noc, k čemuž mě děti přímo inspirovaly, když mi vyprávěly, co se jim zdává. Vzniklo 15 snů, mnou vymyšlených, které v knize vyprávějí různé děti, také vymyšlené, i když jen částečně. Ilustrovala to má žena, jako všechny moje pohádky a myslím, že se jí to podařilo. Však se podívejte na obálku…

Je tedy Vaše žena mezi prvními čtenáři či posluchači?
No právě, ona patří k prvním čtenářům a kritikům, zná mě, a proto já jí v tomhle velice věřím a pohádky jí rád svěřuju. Tentokrát ovšem přispěly i mé děti svou troškou do mlýna.

Máte tři děti, jaký jste vlastně tatínek?
Já mám jedno dítě dospělé a vdané… ale dvě malé, 6 a 12 let. Otec jsem, doufám, vstřícný a kamarádský, nepříliš přísný, někdy „hudruju“. Ale máme se v oblibě, myslím.

A jaký byl Váš tatínek?
Můj tata – jak se v Brně krátce říkalo – můj tata byl přísný, pořádný, inženýr, pragmatický, uměním se nezabýval a knihami tak trochu pohrdal. Já přísný teda nejsem, ale tu pořádkumilovnost jsem docela zdědil. A snad jsem i jakž takž spolehlivý, důsledný.

 

Na jakých představeních nyní můžeme vidět a slyšet přímo Vás?
Občas dělám taková improvizovaná představení, vždy jiná. Například v brněnské Redutě, nebo nárazově v Praze nebo na nějakém festiválku. Pak hraju v Dlouhé, v představení Oněgin byl Rusák, nebo v Ypsilonce ve Faustovi, Pánaboha.

Jací jsou podlé Vás tatínci si asi po přečtení pohádek nebo návštěvě divadla dokážeme představit, ale jaká je podle Vás celá rodina v 21. století?
To opravdu nevím, ono se to dá těžko generalizovat. Záleží na každé konkrétní rodině. Akorát to dnes mají rodiny těžké, musí se hodně pracovat, aby se vyšlo s penězi, je taky mnoho lákadel, reklam a nabídek, lidi jsou tím vším zblblí a těžko si vybírají. Recept je asi prostý, je třeba se mít rádi a chtít být co nejvíc spolu, pak to snad nějak jde. Ale doba je kvapná a překotná a lidé spolu taky málo mluví, málo si povídají. Snad se to všechno nerozpadne. Doufejme.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších zajímavých pracovních i životních rolí!

A jaký byl/je Váš tatínek? Jaký jste Vy tatínek?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na