Clařino tajemství a další svěží novinky z Albatrosu

Autor

Nejen Clara má své tajemství. Odhalit ho můžete i v Noci, při Sestavování lidského těla nebo v Knize plné experimentů. A kdo ví, kolik jich objevíte, když budete mít domov bez harampádí. Vítejte u březnových novinek…

AnotaceUkázka z knihy

Clařino tajemství
Autor: Francoise Bourdinová

Za tragickými událostmi stojí hrozivé tajemství

Jedné noci v červenci 1945 probudí Claru Morvanovou výstřel – její starší syn Édouard umírá. Clara tuší, co se přihodilo, ale připadá jí, že na pravdě tolik nezáleží. Především chce chránit své blízké, kteří jsou stále naživu – mladšího syna Charlese a vnoučata. Rozhodne se tedy mlčet a prohlásí Édouardovu smrt za sebevraždu. Netuší, že tím nastartuje velké drama…

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/33908122/clarino-tajemstvi/

Vallongue, 1945

Ozvala se rána, která k ní dolehla i přes silné zdi, a Clara nadskočila. Po hmatu hledala hrušku vypínače visícího u čela postele a horečně ho stiskla. Místností se vzápětí rozlilo světlo a z temnoty se vynořilo důvěrně známé vybavení: dvě lenošky potažené hedvábím v barvě slonové kosti a kulatý stůl s dlouhým ubrusem, těžké damaškové závěsy a sekretář, kde vyřizovala veškerou korespondenci.

Clara v polosedě chvíli ostražitě naslouchala, ale v domě znovu zavládlo ticho. Byla si jistá, že se jí to nezdálo, a proto si chvatně oblékla župan a spěchala ke dveřím. Byla to víc než předtucha, byla to téměř jistota, že ji čeká tragédie, hrůza, až odhalí to, čeho se obávala tak dlouho, že už si zvykla na život plný úzkosti. Věděla, že jednoho dne, jedné noci bude čelit tomu nejhoršímu, a ta osudná chvíle právě nastala.

Na schodišti ji ovládla nevolnost a málem si to rozmyslela, ale přesto pomalu, krok za krokem s rukama křečovitě svírajícíma kovové zábradlí scházela dolů. Teď si nemohla dovolit žádnou slabost. Srdce to vydrží, musí, už není čas vracet se pro léky. Ostatně ty pilulky byly zbytečné, nebyla nemocná, léčila se jen, aby měla klid od rodiny. Válečná léta byla těžká, a to nejen kvůli nedostatku potravin. Hodně toho vytrpěli z mnoha důvodů.

Velkou halu osvětlovaly noční lampy, které jako každý večer, než šla spát, sama rozsvítila. Do bosých nohou ji studila ledová dlažba. Musela se zhluboka nadechnout, aby sebrala odvahu a zamířila ke dveřím Édouardovy pracovny. Vešla bez zaklepání.

Nejdříve spatřila Charlese, který stál bez hnutí uprostřed místnosti. Téměř současně si všimla Édouarda zhrouceného na opěradle, obličej celý od krve, skelný pohled, byl téměř k nepoznání. Vedle kalamáře ležel revolver.

„Bože,“ pronesla téměř neslyšně, „on to udělal!“

Její vzdech připomínal ochraptělý vzlyk, zoufale se snažila ovládnout slova a pohyby. Ten šok byl příliš silný i na ni. Přesto, když se Charles pohnul, zvedla rozhodně ruku, aby ho zarazila.

„Je tu nějaký dopis?“ zamumlala. „Něco, co by vysvětlovalo…“

Překonala prostor, který ji dělil od mladšího syna, a zhroutila se mu do náruče v absurdní naději, že ji utěší.

„Mami,“ zašeptal, „poslouchej mě.“

Objal matku kolem krku tak, aby jí zabránil v pohledu na Édouarda, ale s překvapivou silou se mu vymanila.

„Ne, k tomu není co dodat, mlč, Charlesi, prosím tě, mlč!“

Její autorita byla neotřesitelná, věděla to a dívala se na něj, jak tam bezmocně stojí.

„Tvůj bratr byl v poslední době velmi sklíčený, stále se tu zavíral…,“ pokračovala naléhavě. „Madeleine se z toho málem zbláznila a děti taky. Jenže ani já, ani nikdo jiný mu nemohl pomoci, tušil jsi to, možná je to tak nakonec lepší.“

„Poslouchej mě,“ požádal ji znovu vážným hlasem.

Nevěnovala mu pozornost, dál rozvíjela své úvahy a s obavami myslela na Édouardovy děti. Ani jediná slza však její smutek neprozradila. Vždycky se chovala jako hlava rodiny a byla to výjimečná žena, na to by neměl zapomínat. I když trpěla sebevíc, byla s to všemu neochvějně čelit. A teď neměla na výběr.

Energicky Charlese odstrčila a obrátila se ke stolu. Nejstrašnější byla přítomnost důstojnického revolveru, který patřil manželovi. Připomínal jinou válku, tu Velkou, kam ho povolali bez ohledu na věk – v závěru na frontu posílali děti i veterány –, kde bojoval jako hrdina a nakonec zahynul na poli slávy jako řada jiných, a ona ovdověla. Ano, zbraň, kterou jí předali posmrtně za jeho účast v boji spolu s vyznamenáními. Vojenská medaile, válečný kříž s vavřínovou ratolestí a vděk vlasti. Chudák Henri! Že zbraň, kterou se Édouard zabil, patřila zrovna jemu, bylo děsivé. O to víc, že celou německou okupaci byl revolver pečlivě uschován spolu s loveckými puškami v nejzazším koutě posledního sklepa za sudy a pytli s uhlím. Po osvobození je ze sklepa přinesl sám Édouard.

Pohledem jen lehce zavadila o zhroucené tělo staršího syna, nechtěla si do paměti vrýt ten nesnesitelný obraz. A přece to bylo v řádu věcí, vždycky to věděla, mohla to předvídat. Ale určitě se tomu nedalo zabránit.

„Mami…,“ ozval se za ní Charles.

Natáhla ruku, uchopila revolver, s odporem si ho prohlédla a pak ho pohodila na okraj stolu.

„Zavoláš četníky,“ pronesla, aniž se otočila. „Tvůj bratr byl věřící člověk, doufám, že farář bude souhlasit…“

Kněze přesvědčí snadno, o tom nepochybovala, i když sebevražda bránu do ráje neotvírá. Édouard už tak trpěl dost, byla toho svědkem, za své chyby teď zaplatil a církev mu bude muset dát rozhřešení. Nepřichází v úvahu, že by ho zavrhla, a ona na to osobně dohlédne…

AnotaceUkázka z knihy

Noc
Autor: Bernard Minier

Čtvrté pokračování bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem

Během vyšetřování vraždy na ropné plošině narazí norská inspektorka Kirsten Nigaardová na sérii fotografií. O pár dní později sedí v toulouské kanceláři kriminalisty Martina Servaze, který si snímky se zájmem prohlíží. Je na nich on sám zachycený objektivem nepolapitelného sériového vraha Juliana Hirtmanna. To ale není vše. Na dalším snímku je malé dítě, Gustav. Pro Kirsten a Martina začíná děsivá výprava s ještě děsivějším nepřítelem na jejím konci.

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/39310679/noc/

Mariakirken

LOĎ BYLA SLABĚ OSVĚTLENÁ. Kirsten překvapilo, že nedaleko místa činu, jež bylo označeno oranžovými a bílými páskami, které bránily přístupu k sanktuáriu a k chóru, hořely svíčky.

V chřípí ji polechtala vůně horkého vosku. Z kapsy kabátu vytáhla kovovou tabatěrku, v níž ležely tři ubalené cigarety. Jednu si strčila mezi rty.

„Tady se nesmí kouřit,“ řekl Kasper Strand.

Beze slova se na něj usmála a zapálila si tenkou cigaretu nepravidelného tvaru laciným zapalovačem. Pak pohledem zmapovala kostelní loď a zastavila se u oltáře. Mrtvola tam už neležela. Nebyl tam ani bílý ubrus obvykle zakrývající oltář. Kirsten si v duchu představila nahnědlé šmouhy a skvrny, které se do látky vsákly tak, že až uschnou, bude zkrabatělá a ztvrdlá.

Kirsten nebyla na mši už od dětství, ale pokud si dobře vzpomínala, jakmile kněz vešel do chóru, nejprve se sklonil a políbil oltář. Když byl obřad u konce, ještě než opustil kostel, políbil oltář znovu.

Zavřela oči, promnula si víčka, proklela ženu z vlaku, potáhla z cigarety a zase oči otevřela. Krev, která vystříkla z tepny, sice nezasáhla krucifix nad oltářem, ale potřísnila sochu Panny Marie

s děťátkem a svatostánek o kus níž. Kirsten si všimla souhvězdí malých červenohnědých skvrn a dlouhých černých šmouh na pozlaceném povrchu tubernáklu i na lhostejné tváři Panny Marie. Gejzír krve nedostříkl dál než do vzdálenosti tří metrů.

Vikingové spalovali své mrtvé v noci na pohřebních lodích. Ježíše křesťané prohlásili za boha vedle Lokiho, boha ohně a potměšilosti, Odina a Thora a vnutili ho severským pohanům násilím. Vikinští vládci, kteří konvertovali ke katolicismu, jim z čistě politických důvodů usekávali ruce a nohy, znásilňovali je a mučili. Konec jedné civilizace. Na to Kirsten myslela v tichu kostela.

Venku město zahalené deštěm ještě spalo. Stejně jako přístav, kde u nábřeží před dřevěnými domy čtvrti Bryggen kotvila jako válečná plavidla našedo natřená obrovská obchodní loď ježící se anténami. Bylo nutné vyvolávat génia loci těchto míst? Minulost tohoto kostela sahala mnohem dál než v případě nejznámějších památek v Oslu. Tady nestálo žádné Národní divadlo, žádný královský palác, tady se neudělovaly Nobelovy ceny míru a nenacházel se tu park Vigeland. Kostel tu stál od dvanáctého století a vždycky tady byla přítomná divokost vzdálených časů. S každou známkou civilizace korespondovala známka barbarství, každé světlo končilo tmou, každé dveře, které se otvíraly do osvětlených domácností, skrývaly dveře vedoucí do temnot.

Bylo jí deset, když se sestrou trávila zimní prázdniny u dědečka v malém městečku, které se jmenovalo Hell a leželo nedaleko Trondheimu. Zbožňovala dědečka s jeho neuvěřitelnou pamětí. Vyprávěl jim všechny možné legrační historky a rád si je brával na klín. Ten večer ji požádal, aby odnesla žrádlo Heimdallovi, německému ovčákovi spícímu ve stodole. Byla příšerná zima a když vyšla z vytopené farmy do ledové prosincové noci, měla pocit, že jí tuhne krev v žilách. Její kožešinové boty vrzaly ve sněhu a její stín ji v měsíčním světle předcházel jako velký motýl. Zamířila ke stodole. Když do ní vešla, byla tam tma jako v pytli a ona neviděla vůbec nic. Bylo to od dědečka surové poslat ji sem v noci. Heimdall ji přivítal štěkotem a chrastěním řetězu. S vděčností přijímal její hlazení, láskyplně jí olízal tvář a ona se přitiskla k jeho teplému, třesoucímu se tělu, obličej zabořila do jeho voňavé srsti a v duchu si říkala, že je kruté nechávat ho v takové noci spát venku. Potom zaslechla zakňourání… Bylo tak slaboučké, že kdyby Heimdall na chvilku nezmlkl, vůbec by ho nezaznamenala. Přicházelo zvenčí. Opravdu dostala strach, protože si ve své bujné dívčí fantazii představovala, že tam venku skřehotá nějaká bytost jen proto, aby ji vytáhla ven a vrhla se na ni. Přesto tam vyrazila. Vytušila, že se vlevo mezi stodolou a přístřeškem nachází klec, jejíž mříže se leskly ve slabém světle. Kirsten šla s bušícím srdcem blíž. Měla pocit, že její nevolnost roste spolu s ostrým štěkotem, který se proměnil skoro ve kvičení. Zmocnila se jí zlá předtucha. Po několika krocích ve sněhu narazily její prsty na mříže. Podívala se do klece. Tam úplně vzadu u cementové zdi rozeznala jakýsi obrys. Přimhouřila oči a spatřila ho. Sotva několikaměsíční štěně. Malý kříženec s protáhlým čumákem, svěšenýma ušima a s krátkou zlatavou srstí. Hlavu měl skoro přitisknutou ke zdi, protože ho tam držel obojek. Zadek v trávě a ve sněhu se mu nekontrolovatelně třásl. Hleděl na ni. Ještě dnes před sebou v duchu vidí ty něžné, laskavé oči, které na ni štěně upíralo. Oči, které říkaly: „Pomoz mi, prosím.“ Byl to ten nejsmutnější pohled, jaký kdy v životě spatřila. Cítila, jak se její dětské srdce, její nedotčené dívčí srdce rozpadá na tisíce kousíčků. Štěně už ani nemělo sílu štěkat, vydávalo jen slabý srdcervoucí nářek a oči se mu zavíraly a zase otvíraly únavou. Kirsten chytila ledové mříže. Chtěla mu otevřít, osvobodit ho a prchnout s ním v náručí. Teď hned. Utíkala do domu a cestou klopýtala, úplně omámená bolestí a zoufalstvím. Začala dědečka prosit. Jenomže on zůstal neoblomný. Poprvé jejím přáním nevyhověl. Je to toulavý pes, bastard, který nepatří nikomu a musí být potrestán, protože ukradl kus masa. Kirsten věděla, že jestli nic neudělá, do svítání to štěně umře. Myslela na jeho utrpení, na jeho smutek a osamění, plakala, křičela a žadonila. Její sestru, která nic netušila, to překvapilo a vyděsilo, takže se taky dala do pláče. Babička se ji snažila uklidnit, ale dědeček se na ni

přísně podíval a ona si na okamžik představila, jak je místo toho štěněte v té kleci ona, jak jí krk svírá obojek, který je připevněný ke kovovému kruhu ve zdi.

„Strč mě do té klece!“ vykřikla. „Strč mě k němu!“

„Zbláznila ses, holka?“ odpověděl dědeček tvrdě a nelítostně.

Vzpomněla si na tenhle příběh, když si v novinách přečetla, že norská vláda jako první na světě založila policejní útvar, který má bojovat s krutostí páchanou na zvířatech.

Krátce předtím, než dědeček v nemocnici umřel, počkala, až sestra a zbytek rodiny, který se shromáždil u jeho postele, trochu ustoupí, a naklonila se k němu, aby mu pošeptala do ucha pár slov. Když se k němu přiblížila, viděla jeho láskyplný pohled.

„Ty hajzle!“ zašeptala. „Doufám, že půjdeš do pekla!“

Pro peklo použila anglický výraz „hell“ shodný s názvem města, v němž dědeček bydlel, ale byla si jistá, že pochopil. Hleděla na kazatelnu, na oltářní obraz, na velký krucifix visící nahoře a na nástěnné malby a vzpomněla si, že dokonce Agnes Gonxha Bojaxhiuová – známější pod jménem Matka Tereza – strávila velkou část svého života v hluboké tmě své víry, že mluvila o dopisech z „tunelu“, o „strašlivé temnotě ve mně, jako kdyby bylo všechno mrtvé“. Kolik věřících dokáže žít v té nejtemnější temnotě? Pohybovat se v duchovní poušti, kterou uchovávají v tajnosti?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Strand stojící vedle ní.

„Ano.“

Dotkla se displeje tabletu, na němž se objevily obrázky z videa natočeného policií v Bergenu.

Ecce homo.

1. Žena ležící na zádech na oltáři vzepjatá do oblouku, jako kdyby ji zasáhl elektrický proud nebo jako kdyby prožívala orgasmus.

2. Její hlava visí dolů do prázdna, pusu má otevřenou dokořán a jazyk vyplazený. Jako kdyby s hlavou zvrácenou dozadu čekala na hostii.

3. Na velkém bledém detailu, který museli technici ze soudního lékařství zazoomovat, je poznat, že má opuchlý, rudý obličej a že takřka všechny kosti, nosní, lícní, čichová, horní a dolní čelisti, jsou rozdrcené, zaražené dovnitř a že její proražené čelo připomíná střešní okap. Rány bezpochyby způsobil nějaký podlouhlý předmět, pravděpodobně železná tyč.

4. A konečně: šaty má potrhané a chybí jí pravá bota, takže na noze je vidět bílá vlněná, na patě ušpiněná ponožka…

AnotaceUkázka z knihy

Domov bez harampádí: Jde to i s dětmi
Autor: Joshua Becker

Jediná uklízecí kniha, která počítá s dětmi

Kniha nabízí nový a osvěžující přístup ke zvládání nepořádku ve vaší rodině.

  • Přestanete přemísťovat věci z místa na místo, uklidíte jednou provždy.
  • Nebudete se stresovat uklízením před každou návštěvou.
  • Získáte víc času pro sebe, pro děti, pro své blízké.
  • Můžete odpočívat během víkendů, které jste dosud z velké části prouklízeli.
  • Naučíte své děti vážit si toho, co mají, a také že bolest se lépe tiší láskou, přijetím a bezpečím, namísto kupováním si věcí.

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/39142119/domov-bez-harampadi/

Objevte nové návyky

Za posledních pár let jsme podnikli několik cílených kroků, abychom snížili počet hraček v našem domě. Občas nám připadá, že tuhle válku vyhráváme, jindy máme pocit, že jsme poraženi. Možná to dobře znáte.

Bez ohledu na pocity, které se ze dne na den mění, ale existuje několik velmi praktických tipů, které vám mohou pomoci snížit množství hraček v domě. Doufejme, že vám dodají odvahu a povedou k vítězství ve válce se zbytečnými hračkami.

Konkrétní „ideální počet“ hraček se popravdě bude lišit rodinu od rodiny (pokud vůbec nějaký ideální počet existuje). Každý z těchto tipů se snad ale bude hodit těm, kteří vědí, že ideální počet je nižší než ten, který mají teď.

Buďte přesvědčeni, že méně je více. Stejně jako každý projekt, který má za cíl omezit množství zbytečností nebo něco zjednodušit, i tady je nutné začít s upřímným přesvědčením, že mít toho méně je lepší a žádoucí. Předpokládám, že když jste si vybrali tuhle knihu a pročetli se prvními kapitolami až sem, tak s tímto tvrzením už souhlasíte.

Rozeberte svou motivaci pro nákup hraček. Většina dětí si hračky nekupuje sama – kupuje jim je někdo jiný. Pokud jich máte doma příliš, začněte u sebe. Proč je jich u vás tolik? Zdravý náhled na vlastní motivaci může být důležitým vodítkem k vyřešení problému.

Zvolte si kvalitu místo kvantity. Vám i vašim dětem budou prospěšnější hračky, které vyberete kvůli jejich kvalitě (co se týče provedení) a účelu, než hračky, které nakoupíte pouze proto, aby jich bylo dost. A opět, příliš mnoho hraček vás bude beztak rozptylovat od těch, které jsou skutečně důležité.

Často v hračkách provádějte čistky. Okamžitá razie na zbytečné hračky vám dost pravděpodobně jen prospěje. Zbavení se hraček, které už nikdo nepoužívá, je skvělý způsob, jak začít, a nemělo by vám to ani trvat moc dlouho. Čisté nepoužívané hračky dejte do krabic a darujte je nemocnici, neziskové organizaci, místní farnosti, ubytovně pro bezdomovce, dětskému domovu, škole nebo charitě. Ty, které jsou špinavé nebo rozbité, prostě vyhoďte. Takové čistky provádějte pravidelně a nebojte se zacházet hlouběji (i mezi hračky, které se čas od času používají).

Vymezte hračkám omezený prostor. Je jedno, zda to bude krabice, nádoba v polici nebo skříň. Jakmile bude prostor plný, nebude místo na žádné nové hračky. Pomozte svým dětem tohle pravidlo pochopit a jasně určete hranice. Budou-li chtít něco přidat (o Vánocích nebo narozeninách), budou se muset nejprve něčeho zbavit.

Vyhraďte si na nákup pouze určitou částku. Pokud si vyhrazujete předem určené částky na nákup jiných věcí (potraviny, oblečení, zábava), chápete, jak vám toto pravidlo může pomoci držet útratu na uzdě. Pokud tento způsob nepoužíváte, začněte tím, že si vyčleníte měsíční/roční částku na nákup hraček a tu nepřekročíte. Dodržování předem určené částky vám pomůže omezit nákup hraček.

Nepodléhejte módě. Firmy vyrábějící hračky přicházejí s neotřesitelnou pravidelností každých pár měsíců s novou módní hračkou a uměle k ní vytvoří náležité haló. Když se jim to povede, tohle haló se dostane do hlavního kulturního proudu a přestane vám připadat umělé. Jenže umělé je a aura skvělosti kolem dané hračky vždycky časem vybledne. Nemusíte tomu podléhat jen proto, že to dělají všichni ostatní rodiče.

Udržujte si zdravý realistický přístup k firmám vyrábějícím hračky a hračkárnám. Možná vám tvrdí, že jejich cílem je vaše dětivzdělávat, ale jejich rozhodující faktor je obvykle trochu jinde. Neznamenáto, že jejich hračky nemají žádnou vzdělávací hodnotu, jenje dobré si jejich motivaci uvědomovat, a lépe tak porozumět tomu,co tvrdí.

Vyhýbejte se dvěma verzím stejné hračky. Místo toho chtějte po sourozencích, aby se naučili sdílení, štědrosti, spolupráci a kompromisu.

Najděte si místní půjčovnu hraček. Zkuste si hračky místo kupování půjčovat.

Méně sledujte televizi. Marketingoví pracovníci jsou odborníci na formování tužeb mužů i žen, mladých i starých. Teď si představte, že jim dáte hodinu denně na to, aby formovali mysl vašich dětí – a hned vám dojde, že proti nim nemáte šanci.

Nepodléhejte záchvatům vzteku v obchodě. Pokaždé, když v obchodě podlehnete vzteklému záchvatu dítěte, jen abyste se vyhnuli dlouhé scéně, povzbudíte dítě, aby to příště udělalo znovu. Brzy se naučí, jak s vámi manipulovat. Nedělejte si starosti se scénou na veřejnosti. Moudří rodiče v obchodě vás budou respektovat za to, že nepodléháte – a ti hloupí si mohou vzít ponaučení.

Připravte své dítě na moudrá rozhodnutí. Zahrňte ho do procesu zbavování. Pomáhejte jim se rozhodovat, které hračky by měly zůstat a které by měly jít pryč. Přinese jim to užitek i v dospělosti. Copak vy si nepřejete, aby vás to rodiče naučili?

Naučte je vážit si jiných činností. Přestože mají všechny děti přirozenou tendenci inklinovat k určitým aktivitám, rozšiřujte jim obzory a pravidelně jim představujte nové činnosti, které se netočí kolem hraček.

Omezte i své hračky. Děti se vždy nejlépe učí příkladem. Pokud vždy potřebujete mít nejmodernější oblečení, technologie nebo jiné produkty na trhu, budou na tom vaše děti stejně. A bylo by absurdní čekat něco jiného.

Udržovat si menší množství hraček nikdy nebude snadné. Vždy bude potřeba cíleně o tom přemýšlet. Ale výsledkem také vždy bude, že vaše dítě více ocení to, kým je, než co vlastní. A to za to stojí…

AnotaceUkázka z knihy

Sestav si lidské tělo

Dokonalý dárek pro zvídavé děti a hravé rodiče!

Poznávání tajů lidského těla nikdy nebylo zábavnější! Sestav si úžasný 3D model kostry včetně všech vnitřních orgánů a prozkoumej bohatě ilustrovaného průvodce. Neváhej, dozvíš se spoustu zajímavých věcí! Proč se srdce stáhne 70krát za minutu? Jak fungují svaly, díky nimž můžeme běhat, skákat a vzpřímeně stát? Co nás chrání před choroboplodnými zárodky a škodlivými slunečními paprsky? 76 cm vysoký model složíš snadno, bez nůžek a lepidla.

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/39951502/sestav-si-lidske-telo/

AnotaceUkázka z knihy

Kniha plná experimentů
Autor: Anastasia Zanoncelli

Poznávej svět kolem sebe experimentováním!

Možná ti nedají spát otázky spojené s fungováním okolního světa a ve škole jsi na ně doposud nenašel uspokojivé odpovědi. Možná řadu věcí znáš pouze teoreticky, ale co si je zkusit ověřit pomocí jednoduchých experimentů! Pusť se do toho, tato kniha ti s tím pomůže a ukáže ti, že i věda může být zábavná a hravá!

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/39613509/kniha-plna-experimentu/

 

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na