Je pátek třináctého, nakolik Vás toto datum zaráží či omezuje? A nakolik je podstatné pro herce Jaroslava Slánského? Rozhovor se díky plánovanému datu vydání stočil i k pověrčivosti a divadelním zvykům, ale dozvíte se také jeho cestu k divadlu a cestu divadlem. Seznamte se s oblíbeným a nepřehlédnutelným hercem, který je letos již desátým rokem členem Městského divadla Kladno.
Čím jste chtěl být jako dítě? Věnoval se někdo ve Vaší rodině umění?
Umění se profesionálně nikdo v rodině nevěnoval, ale moje maminka se mnou pořád někam chodila za kulturou. Moje sestra navštěvovala dětský divadelní soubor, kam mě v útlém věku vzala s sebou na jednu zkoušku. Někdo zrovna chyběl, tak jsem stál na jevišti místo něj. Úplně mě to tam uchvátilo a od té doby jsem měl jasno, že se musím stát hercem. Málem mi to nevyšlo kvůli nemoci hlasivek. Přednosta foniatrické kliniky mi moc nadějí nedával, ale vyléčil jsem se a žádné problémy s hlasem nemám a doufám, že nikdy mít nebudu.
Kudy vedla Vaše cesta do kladenského divadla?
Po studiu víceletého gymnázia v Sokolově jsem se přihlásil na Divadelní fakultu AMU a úspěšně jsem složil přijímací zkoušky. Když se studium DAMU chýlilo ke konci, tak jsem se rozmýšlel, do kterých divadel bych mohl napsat žádost o místo. Nejsem typ, který by se před někým vychvaloval a někomu vnucoval, ale to bych práci nikde nezískal. Tak jsem zavolal tehdejšímu uměleckému šéfovi kladenského divadla Jiřímu Fréharovi a pozval jsem ho na absolventské představení. On se přišel podívat ještě ten večer, odešel, aniž by mi cokoliv řekl. Šel jsem to zklamaně zapít, ale ještě ten den těsně před půlnocí mi zavolal a nabídl angažmá. A tak jsem na Kladně už deset let.
Jak se Vám hraje na dočasné scéně dětského divadla Lampion, kde působí Městské divadlo Kladno v době úprav své budovy?
Lampion je velmi příjemné divadlo, nabízí bližší kontakt s divákem, což je pro většinu herců velmi příjemné. Nádherné je i propojení divadla s kavárnou a zahrádkou, kde v pěkném počasí můžete být na čerstvém vzduchu a nejste zavřeni v tmavé kobce. Přesto to pár problémů přináší. V divadle samozřejmě funguje soubor divadla pro děti, kterým trochu prostory okupujeme, připadám si tam pořád jako na návštěvě. I když to je návštěva příjemná. Nicméně se moc těším zpět do velkého divadla. Doufám, že se rekonstrukce velké budovy ještě dožiju.
Bavilo by Vás hrát pro děti? Jaké publikum je podle Vás náročnější, dětské nebo dospělé?
Na to je poměrně těžké odpovědět. Pro děti jsem hrál často. Je všeobecně známo, že dětské publikum je daleko upřímnější a bezprostřednější, než to dospělé. Naprosto nekompromisně dávají najevo, když je hraná inscenace nebaví. Někdy se jim ani nedivím, někdy mám pocit, že nejsou dostatečně od některých učitelů informováni a připraveni, na co jdou a co mohou čekat. O to je krásnější, když studenti začnou hltat každé slovo a víte, že s vámi celé představení jdou. Děti miluju, ale raději do divadla zajdu se svými synovci a večer hraju pro dospělé. Občas jezdíme hrát dětská představení na zájezd, většinou kolem šesté ráno a to samozřejmě nerad vstávám.
Začaly prázdniny dětem, učitelům a kamenně i divadelním hercům, můžeme Vás v létě i přesto někde herecky vidět?
Letos mě nikde o prázdninách na jevišti vidět nemůžete. Místo divadla a dovolené mě čeká operace páteře. Takže budu rád, když se dám stoprocentně zdravotně dohromady do začátku nové divadelní sezóny.
Držíme palce, ať vše proběhne, jak má. Co Vás poté čeká v nové sezóně, v jakých rolích budete vystupovat?
Co mě čeká nového, ještě nevím, ale rád bych diváky pozval například na inscenaci Testosteron, kterou mám moc rád. Hraju tam ženicha, kterému od oltáře uteče nevěsta a následně se to řeší pouze v pánské části svatebčanů. Především dámy se při tomto představení moc baví. Také třeba ztvárňuju v inscenaci Srnky mykologa, který musí, protože zázračně rychle vyrostl, chodit ve skrčené pozici a nezvykl si na svoji výšku. Bizardní, leč poměrně oblíbené představení. Pražské publikum zvu do divadla Gong, kde hraju Šaška v Shakespearově Večeru tříkrálovém a v neposlední řadě na mé milované představení České Vánoce, které se hraje od konce listopadu v divadle ABC.
Nedávno jste moderoval Festival amaterského divadla, jak Vám byla příjemná tato role?
Nejenom moderoval, hlavně jsem byl v porotě. Byl to velký, ale velmi příjemný a přínosný maraton. Amatérské divadlo miluju, vždyť jsem na něm vyrostl. Baví mě sledovat lidi, které divadlo baví, nejsou zanešeni profesionálním pohledem na věc. Některá představení samozřejmě byla neohrabaná, některá dokonce velmi lacině perverzní, ale shlédl jsem i pár opravdu skvělých počinů, při kterých jsem se náramně pobavil nebo si liboval, s jakou lehkostí, vkusem a inteligencí dokážou soubory stvořit opravdu krásné představení. Za všechny třeba kladenská stálice soubor V.A.D. či nádherně ujetý spolek Antitheatre. Překvapilo mě, jaké množství amatérských souborů v okolí funguje.
Rozhovor vychází na pro někoho nešťastný den – pátek 13. Jak je to u vás s pověrčivostí?
Třináctka mi nic neříká. Pátek třináctého je pro mě den jako každý jiný. Letos budu třináctého den po operaci, tak doufám, že obyčejný i zůstane. Ale u divadla pověrčivost celkem funguje, i když už pomalu ustupuje. Například se na jevišti, pokud to není v roli, nepíská, z důvodů hrozby požáru, nenechávám na sobě zašívat knoflík u kostýmu, prý se zašije talent apod. Spíše než pověrčivost dělám například před premiérou určité rituály. Bývám hodně nervózní, tak se musím uklidnit.
Jak vypadají Vaše divadelní zvyklosti před představeními, před premiérou apod.?
Samozřejmě nejdůležitější a nejvíce emočně vypjatá je premiéra. Proto ji nemám moc rád, představení si užiju až na reprízách. I klidní kolegové v ten den bývají velmi hektičtí a hektičtí kolegové zase podivně klidní. Málokdo se v ten den nezmění. Některé vůbec nepoznáváte. Myslím, že Květa Fialová prohlásila, že před premiérou chodí po Václaváku a přeje si, aby jí někdo zastřelil. Já to mám podobně. Nemám chuť k jídlu, z povinnosti něco do sebe nasoukám. Jdu velmi brzo do divadla, kde si sednu do prázdného hlediště a v duchu si projedu naposledy celé představení. Pak si s kolegy popřejeme „Zlom vaz“, na to se odpovídá: „Čert tě vem!“ Pokopeme se, popliveme se pro štěstí a pak už si z představení většinou nic nepamatuju. Nesmím opomenout skutečnost, že pravidelně hodinu před premiérou navštívím patnáctkrát toaletu. Není to pěkné, ale je to nutné. Pokaždé si říkám, že je to jen divadlo, ale tréma, potvora, přijde vždycky.
Jaká je Vaše rodina a vaše rodinné plány?
Moje rodina je bezvadná a nejdůležitější v mém životě. Máme fajn vztahy, smysl pro humor a nestereotypní přístup k životu. Plány žádné nemám, nerad plánuju.
A jaká podle Vás je rodina v 21. století?
Nejsem žádný analytik, tak je těžké soudit. V tomhle jsem optimista. Myslím, že rodina začíná mít opět větší význam, než se mi zdálo před pár lety. Rodiče se začínají více věnovat svým dětem, tráví čas aktivněji, ne jen v nákupních centrech a u televize u hloupých reality show a seriálů. Rodí se teď hodně dětí, daří se a rodiče zjišťují, že zabavit dítě není jen otázka dobré finanční situace v rodině. Ale to mluvím hlavně o rodinách, které jsou v mém blízkém okolí. Obdivuju všechny mladé, jak nelehkou dobu zvládají a jen nenadávají. Na druhou stranu, bohužel, ještě sklízíme plody doby minulé, kdy se stále učíme, jak nakládat sami s časem, názory, vkusem apod., když nám to už nikdo neurčuje. Mám dojem, že to spousta lidí stále nepochopila. Rodina je nejdůležitější stavební prvek společnosti. Tam se rozhoduje, zda budeme vzdělaní, jestli budeme mít hloupé předsudky, extremistické zamindrákované názory nebo budeme tolerantní, jestli budeme věřit ve své schopnosti… A to si myslím, že se pomalinku začíná otáčet k lepšímu.
Děkuji za rozhovor a přeji Vám (i divákům) mnoho dalších povedených rolí!
Městské divadlo Kladno: http://www.divadlokladno.cz
Divadlo Gong: http://www.kultura9.cz/gong.php
Divadlo ABC: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/divadlo-abc