Hraje si s barvami, hraje si se slovy, hraje fotbal, hraje si se sochami a hraje na sochy… Mimo jiné má zálibu i v „abstrakcích tvořených vědomě ovládanou náhodou“, což mě samozřejmě baví. Malíř a sochař Pavel Holeček. Rozhovor o dětských kolíčkových snech, procitnutí a následném hledání sebe sama i o nadlehkávání ředkviček. Na témata pozemská i nadzemská, o době dospívání i o době současné. O rodině a vnitřních poutech. Pro mě fotbalista a umělec.
Čím jsi chtěl být jako dítě?
Tak určitě tam proběhla klasika typu popelář, prezident, nebo kosmonaut. Pak ještě asi i ten fotbalista. To se sice povedlo, ale ne za šušně, lováky, nebo škvarec. Ale můj největší sen z dětství bylo spravování kolíčků na Gotwalďáku, fakt! Spravování kolíčků bylo totiž asi úplně první, co jsem v životě pořádně uměl. Ty dvě rozpadlý dřívka spojit opět dohromady pérkem. Skvělý pocit. Samozřejmě, že se mi to všechno splnilo…
Kdo tě nasměroval do uměleckého života?
Jeden hluboký rozhovor s kamarádkou, který sice nebyl vůbec o artu, ale byl o bohu a o smyslu všeho. Díky ní jsem začal hledat uvnitř sebe ještě něco víc, než do té doby. A našel jsem tam chuť tvořit. Zprvu jsem nevěděl vlastně co, ale časem se to vybrousilo.
Jaká škola pro tebe byla určující, ta reálná, nebo spíše zkušenosti školy života?
Život sám je nejlepší škola. Myslím, že hodně určující byl můj věk mezi patnácti a osmnácti lety. V téhle pubertě jsem velice intenzivně vnímal muziku, filmy, lidi, nebe, sebe, počasí, mlhu, stromy, temnotu, světlo atd. Celkově to byl na prožitky velice silný čas, a pak si to už hledalo cestu ze mě ven. A to bylo právě to sochání a malování. A co se týče reálné umělecké školy, tak jsem samouk. To má spoustu kladů a spoustu záporů. Myslím, že základ umění je cítit. A to se moc naučit na škole nedá. Škola člověku dá řemeslo, všeobecný přehled, trendy, ale také mantinely a ztrátu iluzí.
Kterého malíře či sochaře považuješ za svůj vzor a/nebo za svého oblíbence?
Holečka!!! Samozřejmě že na začátku to bylo pár jmen, které ten vliv měli. Ale snažím se jít svojí cestou a být sám sebou. To znamená co nejvíce uměle nesnášet tyto původní vzory, aby se v mém díle neotiskly. Myslím, že vzor je do určité doby dobrá věc. Ale v určité fázi uměleckého vývoje už by měl jít umělec svou vlastní cestou, hledat svůj vlastní rukopis, hledat sám sebe.
Kde všude čerpáš inspiraci, kdo nebo co je tvojí múzou?
Jooo, to kdybych věděl. Ona zřejmě poletuje neustále někde kolem a jde o to jen jí naslouchat, být na pozoru a čekat, kdy bude nejblíže. V tu chvíli ji chytit a nepustit, zpracovat. Většinou přichází nečekaně, třeba v tramvaji a trvá strašně krátkou chvíli, pár chvil a je potřeba kvůli ní vystoupit a nechat ji mluvit. Naslouchat jí. Zvláštní je, že při velké fyzické únavě slýchávám znít odněkud z dálky, odněkud z nebe éterické tóny a melodie.
Aktuální je tvá výstava hravých a hracích soch (Mihotání ve vakuu osobní nory 28, Kladenský zámek do 27.10.2013), jak dlouho trvá takovou sochu vymyslet a jak dlouho pak vytvořit?
Tak především sochu nevymýšlím. Ona přijde sama ke mně. Tedy to gró té sochy. To jádro. Jestli se něco vymýšlí, tak je to ta řemeslnická část sochařiny. A tvorba samotné sochy pak trvá průměrně dva až tři měsíce. Je to spousta dřiny, broušení, vrtání, prachu, smradu, nervů a vína. Ale na konci je skvělý pocit.
Vypadají tvoje díla v představách jinak, než na závěr, nebo máš vždycky jasnou představu o výsledku?
Určitě dávám během tvorby volnou ruku mé momentální múze. Když chce, tak ať si ten tvar usmyslí ještě jinak. Přeci jenom je fakt, že skica na papíře může vypadat nějak, a pak v reálném tvaru zase jinak. Myslím, že nejčastěji pocit z objemu, z masy, z tvaru. Tak, že se stává, že z toho nakonec vyleze něco úplně jiného.
Co tě baví (ne)dělat, když zrovna netvoříš?
Být se svou přítelkyní, aktivně fotbal, pasivně hokej, hospoda s kámošema, občas nic, smažený sýr, dobrá muzika, čumění do blba, čumění na nebe, dobré jídlo, jaro a podzim, hory, nadlehkávání ředkviček při vážení v supermarketu, nepřemejšlení, noční Praha……………………
Jak vidíš rodinu 21. století? Jak by vypadala socha na toto zadání?
Doufám, že lidi nezapomenou v tomto století na to hlavní, proč by spolu rodina měla být. Ani se mi v této době ono slovo nechce říkat. Je ženského tvaru. Tak například na Sítné (část města Kladna, pozn.red.) stojí mé pětimetrové sousoší o vztahu muže a ženy (Albatros a žena Totem), kde ona je zem, on je vzduch, ona je srdce, on je hloubka. Rodina by byla několik organických tvarů stojících u sebe, vzájemně se protínajících, s jednotlivými specifikami a vnitřním poutem…
Díky a spoustu krásných setká(vá)ní s múzami!