Skutečný J. F. Palme

Autor

Jaromír František Palme je výtvarník a muzikant, člověk s obrovským profesním záběrem, osobnost, kterou už delší dobu se zájmem sleduji a nesmírně (čím dál tím víc) mne baví. Na našem webu jsme dosud představili dvě knihy, které skvěle doplňují ilustrace jmenovaného umělce – Začarovaná třída (napsala Ivona Březinová) a Dina a tajemství starých tenisek (napsala Marie Kšajtová).

Jaký je Jaromír F. Palme? Proč si říká Fumas? Co si představit pod pojmem psychedelicpunkfolkrock? Pokračujte v čtení rozhovoru se zajímavou osobností a dozvíte se mnohem víc.

Pane Palme, kdo (co) Vás přived(o) k výtvarnu a k muzice? Vyrůstal jste v uměleckém prostředí?

Můj táta byl výtvarník a jako dítě hrál na housle. Jeden děda zas na tahací harmoniku, ale toho už jsem bohužel moc nezažil. V dětském věku mě to táhlo ke kreslení, psaní povídek, komiksů, ale nikdo mě do toho nenutil, ani mi nebránil. Tátu jsem příliš nenapodoboval. Každý máme trochu jiný způsob vyjádření. Ve čtrnácti mi někdo pustil nejdřív Billa Haleyeho, pak ještě Beatles, Pink Floyd… (měl jsem to takhle pěkně chronologicky), takže k šestnáctinám jsem si přál kytaru, a od sedmnácti zakládal nejrůznější bigbítové kapely. Po maturitě došlo na pár pokusů o studium akademie výtvarných umění, cca dva roky kurzů figurální kresby a nakonec večerní studium tvorby textů a scénáře na Ježkově konzervatoři.

Jak jste přišel k přezdívce Fumas?

To bylo asi v devatenácti. Psali jsme tenkrát s kamarády divadelní hru, na jejímž konci, jako deus ex machina, přiletí drak Fumas, který kouří doutníky značky Fumas, odnese všechny ženy a tím překazí happyend. Ty doutníčky se dělaly na Slovensku a prodávaly po pěti kusech za 7,50. Postavu Fumase hrál básník Jaromír Starý a já ji pouze vymyslel. Ostatní tvrdili, že je to blbost, no, ale drak Fumas v té hře nakonec byl a mě z toho zůstala přezdívka. Paradoxem je, že jsem nikdy nekouřil .

Jaký je Váš vztah k humoru? Jaký typ humoru máte nejraději?

Kladný. Co se týče typu humoru, mám to asi jako s vínem, čím sušší, tím lepší. A spíš jemnější, než ten třeskutý. Mám rád knihy Jeroma Klapky Jeroma, filmy Woodyho Allena.

Ilustroval jste mnoho knih. Co nesmí chybět knížce, kterou se rozhodnete doprovázet ilustracemi?

No, neměla by jí chybět slušná sazba. Když vám někdo udělá z půlstránkové ilustrace dvoustránkovou a uprostřed ji „citlivě“ rozdělí přehybem, nesvědčí to o kultivovaném přístupu. Bohužel se to stává.

Co se týče obsahu, ilustroval jsem věci často dost rozdílné. Od dětských knih, až třeba po autentické příběhy tělesně postižených. Taky řadu učebnic. Redaktoři si mě většinou vybírají pro ty humornější věci, což vychází ze stylu mé kresby. Ten se ale do jisté míry může proměňovat. Například v knize Petra Maška Prastaré pověsti české, která uvádí na pravou míru Jiráskův mírně idealizovaný pohled na věc, byl ten humor místy hodně černý. Když jsme se s Petrem domlouvali, připravoval mě na to slovy: „… budou tam nějaké usekané hlavy, ruce, nohy…“ Musel jsem použít určitou stylizaci, ale kniha dopadla dobře.

Představte našim čtenářům kapelu Původní Bureš. Jak dlouho kapela funguje, jakou hudbu produkujete?

Původní Bureš existuje od roku 1987. Vydal dvanáct alb, z toho polovinu na značce Indies (dnes Indies Happy Trails). Kapelou prošlo asi čtyřicet lidí a z původní sestavy tam celé roky hraje baskytarista Petr Hernych řečený Choma Brut a já, kterýžto zpívám, hraju na kytaru a píšu písně. Někteří bývalí členové se k nám občas vrací jako třeba teď bubeník Petr Vitáček.

V současnosti s kapelou vystupuje ještě flétnistka Jana Tomečková a jako host moje žena. Hrajeme hudbu na pomezí folku, punku a písničkářského rocku. Jsou tam vlivy keltské hudby, blues, reggae, psychedelické hudby… prostě takový mix. Většinou to označujeme jako psychedelicpunkfolkrock. Důležité jsou pro nás texty, dost často příběhy. Vystupujeme po menších klubech, kavárnách, hospodách, malých festivalech. Vyhovuje nám na tom kontakt s publikem, rodinná atmosféra. Jednotlivé koncerty se od sebe dost liší, takže na nás někteří lidé chodí i relativně krátce po sobě.

Kde (v čem) čerpáte životní energii? Čím živíte svou bujnou fantazii?

Moc rád jezdím na kole. Velká energie je pro mě v bigbítu, i když ho třeba jen poslouchám. Teď jsme si byli se ženou dobít baterky na festivalu v parku v Podviní (kapely BBP, Zrní, FPB…). Snažím se hodně číst. Třeba televize podle mě tu energii spíš požírá. Kniha naopak. Procházky, kino, divadlo, občas nějaká stolní společnost.

Náš web se jmenuje Rodina21. Jaký hudební žánr, podle Vás, nejvíce vystihuje typickou rodinu 21. století?

To asi záleží na sociální skupině, do jaké rodina patří, kde žije, jaké má kulturní zázemí. Nevím, jestli bych na to uměl odpovědět. My jsme byli teď celá rodina na koncertě Red Hot Chilli Peppers, ale shodneme se i na Bachových Braniborských koncertech, nebo lidové hudbě Skandinávie.

Je něco, co závidíte dětem vyrůstajícím v 21. století? Co jim naopak vůbec nezávidíte?

Dnešní děti vyrůstají v úplně jiné době, než já a moji vrstevníci. Pro nás byl poklad každá deska Boba Dylana, Deep Purple, Jefferson Airplane, nebo třeba Clash. Dneska si jakoukoli hudbu stáhnou za deset minut. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou stranu se v tom ztrácíte a těžko si toho můžete vážit. Má dcera si teď začala kupovat vynilové desky. Je to artefakt. Navíc zjistila, že to nějak lépe hraje. Pro mladou kapelu není problém domluvit koncert, ale dostat na něj diváky…

S informacemi je to podobné, děti (a nejen děti) jsou zahlcené a obtížně si z toho vybírají. Ale zas mohou cestovat, kam se jim zachce, není problém, aby si třeba začínající rocker koupil za pár „šupů“ slušnou kytaru, nestojí se fronty na džíny. A některé děti budou asi časem přemýšlet (pokud už to nedělají) o tom co je skutečné a co je jen jako.

Pořádáte koncerty a výstavy. Kde se s Vámi a Vaší tvorbou mohou lidé aktuálně setkat? Kam nás pozvete?

Výstavy mám v současnosti dvě. Jedna probíhá v kolínském Společeském domě a druhá v pražské kavárně Panikafé. Jsou téměř totožné, jen Kolíně visí originály a v Panikafé dlouhodobě autorské tisky. Jedná se o kresby z cyklu Jaro, léto, podzim, zima. Ten cyklus stále není dokončený, takže minimálně ještě jedna výstava na tohle téma bude.

S kapelou jsme měli nejbližší akci 20. 9. v legendárním pražském hostinci Na Slamníku, kde pořádáme šestkrát do roka Kabaret Původního Bureše, vždy s hosty a nějakým překvapením. Jako hosté tentokrát vystoupili Durmančiny bylinky z Mladé Boleslavi. Samozřejmostí je i tištěný program akce s comixem. V říjnu pak ještě budeme společně s přáteli z kapely Nohaband hrát v hanspaulském Rafklubu pro přátele z okruhu kolem časopisu Hlavec. Všechny ty koncerty jsou na našich stránkách: http://www.puvodnibures.wz.cz/

Fumasi, děkuji Vám za příjemné povídání, přeji Vám i nadále dostatek humoru, suchého vína, tvůrčí energie i času na aktivní odpočinek.

Děkuju za pozvání k rozhovoru, a redakci i čtenářům přeju: Mějte se pěkně!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *