Zrní: chceme a můžeme bejt šťastný

Autor

Je to měsíc od křtu nového CD Soundtrack ke konci světa a zároveň od chvíle, kdy jsem hudební skupinu Zrní viděla a slyšela poprvé naživo. Čtyři Janové a jeden Ondřej tvoří nezaměnitelnou a osobitou hudbu přes 11 let, nicméně do širšího povědomí se dostávají spíše až v poslední době. Stejně jako jsou originální jejich písně, tak je originální také zpěvák kapely Honza Unger, a to jak procítěným projevem na pódiu, tak i milým a přirozeným vyjadřováním během rozhovoru.

Jak vzniklo Zrní a proč si vybralo zrovna tento název pro kapelu, přeci jen jste spíše z průmyslového prostředí?

Všichni jsme spolužáci s kladenskýho gymnázia. Nejprve jsme společně jezdili hrát na ulici do klobouku, nejčastěji do pražský Celetný ulice, ale hráli jsme takhle i na všech společných vandrech po republice, i mimo ní. Jako nejlepší kamarádi jsme spolu trávili prakticky veškerý volný čas a hraní nás tak bavilo, že jsme si založili kapelu a začali skládat vlastní písničky. Název vznikl už tenkrát, což je asi 11 let zpátky, takže přesný pohnutky proč zrovna „zrní“ už si nevybavujeme. Možná v tom byl i krapet odboje proti těm všem vystajlovaným názvům kapel.

Nakolik jste přemýšleli v kapele nad loňským prosincovým „koncem světa“? Museli jste věřit, že svět půjde dál, když křest nového CD „Soundtrack ke konci světa“ byl naplánován na den poté, na 22. 12. 2012.

S koncem světa jsme kvůli křtu nepočítali, to by byla sakra smůla. Ale my jsme to od začátku ani nevnímali jako blížící se apokalypsu, nýbrž jen jako konec nějakýho cyklu. I ti samotní Máyové to tak brali. A my věříme, i cítíme, že se cosi skutečně děje, cosi se mění a v tomhle smyslu nějakej svět opravdu končí, přerozuje se do světa novýho. Možná je to jen zbožný přání, ale těch indícií, lidí, kteří to tak cítí, událostí, které to naznačují je hodně.

Co se podle Vás mění, jak nově budeme (mohli bychom) žít?

Máme pocit, že myšlenkový systém, který byl doposavad dominantní, tedy zaměření na zisk, růst, spotřebu, materiální hodnoty, atd., přirozeně došel do bodu, kdy už je neúnosný a lidé začínají cítit, že takto pokračovat nechtějí. Že tyhle hodnoty nás nečiní šťastnýma, ba naopak se cítíme stále prázdný a beze smyslu, jako stroje. A tak začínáme tenhle starej systém vnitřně odmítat a probouzí se jakási lidskost, vřelost, sounáležitost. Mám pocit, že dost lidí to tak teď cítí. Chceme a můžeme bejt šťastný a k tomu stačí často jen změnit k životu přístup. Jsem přesvědčenej, že štěstí nám nepřinese to, jak daleko to dotáhneme, jakou roli hrajeme, jak vypadáme, nad koho se povýšíme, ale už samotnej pocit, že jsme živí, radost z „běžnejch“ drobnejch věcí.

A konkrétně?

Dokonalym svědectvím těhle změn je teď aktuálně třeba ta ohromná vlna, která se vzedmula kolem Karla Schwarzenberga. To je přesně ono. Ta velká aktivita lidí, kteří právě o tomhle mluví, pro to Karla chtějí, protože ztělesňuje lidskost, přirozenost, morální hodnoty, srdce, humor, pozitivní energii. Toužíme se k tomu vrátit, kor po tom co nám tu 10 let vládnul a svojí energií nás zahrnoval ješitný sebestředný egoista.

Kmotry nové desky se velice originálně a až dojemně stali rodiče členů kapely. Jak Vás to napadlo?

Vymýšleli jsme koho oslovit, některým nám vzhledem k tématu konce světa přišel ideální třeba Jaroslav Dušek. Zvažovali jsme i mnohý další, ale nakonec jsme si řekli, že bude nejhezčí pozvat tam naše rodiče, kterým jsme tim chtěli poděkovat. A taky se nám líbilo, že se tam (asi vůbec poprvé) všichni potkaj. Nakonec to byla sranda, zvládli to pěkně.

Nakolik jsou rodiče Vašimi hudebními fanoušky?

No, všichni nás dost podporujou. Fanděj nám, protože viděj, že nás to fakt baví a hodně tomu dáváme. Druhá věc je hudební vkus. S některýma z nich to je v tomhle ohledu složitější, ale myslim, že po tolika letech už jsme jim tu naší hudbu vnutili, už si zvykli.

V tomto roce půjde do kin film Poslední z Aporveru, na kterém jste se hudebně podíleli.

Byla to pro nás výborná a příjemná zkušenost. Oslovil nás režisér filmu Tomáš Krejčí a nabídl nám konkrétní scénu, do které potřeboval složit romantickou písničku. Přál si, aby to byl duet. My jsme se tou dobou zrovna domlouvali s Markétou Irglovou, že by si s náma zazpívala jednu písničku na naší nový desce a Markéta shodou okolností dělala hudbu i k tomuhle filmu, takže se to pěkně sešlo a zazpívali jsme si společně v něm. Tou zkušeností pro nás bylo hlavně to, že jsme poprvé dělali něco na konkrétní zadání (a to se dost vymykalo tomu, co běžně tvoříme), a na termín (který byl poměrně hodně krátký). Ale dobře to dopadlo a myslim, že to k tomu filmu a k tý scéně pěkně sedí.

Podílíte se hudebně také na zajímavém projektu VerTeDence…

VerTeDance je taneční skupina, jejíž jádro tvoří Tereza Ondrová a Veronika Kotlíková, skvělý tanečnice, který nás oslovily, jestli bychom s nimi nevytvořili představení, ve kterém bychom k jejich tanci naživo hráli. Šli jsme do toho, společně jsme to vymysleli a teď už přes rok představení hrajeme. Je nás devět. Čtyři tanečnice a nás pět kluků. Představení se jmenuje „Kolik váží vaše touha?“, získalo dokonce loni prestižní ocenění Taneční inscenace roku a pravidelně s nim vystupujeme v pražskym divadle Ponec. A nejen tam, jezdíme i do dalších měst po republice a byli jsme i na pár štacích mimo ČR. Hudba, kterou jsme k představení složili je mnohem jemnější, než písničky, které běžně děláme. Je to téměř beze slov, o dost intimnější, dynamičtější hudba. Moc nás to baví.

Kdy a kde Vás můžeme v nejbližší době vidět a slyšet?

Leden a únor je tradičně na koncerty chudší, což vítáme a využíváme k cvičení a vymýšlení nových písniček. K tomu teď dlouho nebyl čas, takže jsme rádi, že jsme se zase vrátili i do zkušebny. No a pak už se to zase pěkně rozjede. Aktuální seznam všech koncertů najdete na našem webu…

Náš portál se jmenuje Rodina21. Jaká je podle Vás rodina 21. století?

No, já sám, ač jsme spolu s ženou už jedenáctým rokem, jsem ženatej teprve přes rok a děti ještě nemáme, takže nevím, zda mám právo nějak hodnotit. Nicméně co mě tak napadá, přijde mi třeba, že spoustu partnerů si neuvědomuje, že z pořízení dítěte jim vyplývá vůči němu ohromnej závazek v tom, že by spolu měli vydržet. Vydržet v míru a poskytnout mu tak co nejlepší citový zázemí, předat mu pocit harmonie a lásky. Myslim, že často partneři svý společný soužití vzdaj příliš snadno, často jen na základě nespokojenosti jednoho z nich se sebou samým. Po pár letech si řeknou, že jim to nefunguje, že to není ono, že jim cosi chybí, rozvedou se a dítě tim trpí a učí vzorci, kterej pak bohužel samo často v dospělosti zopakuje. Myslim, že by se každej pár měl fakt snažit, aby k tomuhle nedošlo. Od obou partnerů to vyžaduje práci, snahu, velkou vzájemnou toleranci, ale měla by to být myslim pro oba absolutní priorita. Společně dítě vychovat v harmonii je, když to řeknu ošklivě „projekt“, na kterým ti dva musej pracovat a kterýmu musej něco obětovat. Sám ale můžu jenom doufat, že v tomhle obstojim.

Děkuji za rozhovor a za Vaši hudbu, která se velmi dobře zobe.

Webové stránky kapely Zrní: http://www.zrni.cz

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na