Dneska je 28. den v měsíci, který je už u nás na webu zvykem být určen charitě. Jednadvacítková charita je už téměř tradicí. Lilian podle posledních zpráv stále trénuje šití, její kurz je až do ledna. Ale protože to brzy bude už rok, co jsme se rozhodli pro „šicí keňskou“ pomoc, rozhlížíme už se dál. Chystáme vám i nám další roční nabídku na společné pomáhání. Ale o tom až příště. Jestli tedy vůbec. Říkáme si totiž: Proč to vůbec děláme? Má to smysl?
Jasně, že ano. Už pro jeden změněný život, nebo už jen pro tu šanci na změnu dostat, to je obrovský dar. Já osobně prý spoustu lidí štvu tím, že jsem optimistická. Je pravda, že chvíli jsem se zarazila, když nám první vybraná žena v Keni, Christine, utekla. Ale o tom je život. Někdy nemáme sílu využít nabízenou pomoc. A my ji nemůžeme nutit. Ale hned jsem věřila, že je spousta dalších žen, které budou mít zájem a lepší životní situaci, aby mohly šanci využít. A našla se Lilian. Já mám pocit, že vždycky má cenu pomáhat. I když často naše snaha třeba vyjde naprázdno, má to cenu. Moje maminka vždycky říká „i snaha se cení“. Vážím si každého člověka, který je ochotný někomu jinému pomoct. Ne něco za něco, ale jen prostě jednostranně pomoct. Zrovna nedávno jsme řešili doma, že dneska už není zvykem, že si kamarádi prostě pomáhají. Bez děkovných darů, bez něčeho „na oplátku“. A ještě úplně jinde je to, když někomu chcete pomoct a dostanete za to nakládačku, že skončíte s rozmlácenou hlavou v ohrožení života. Nebo vás zastřelí, když někoho bráníte. Cizího nebo svého. Ale cizího brání málokdo.
Člověk má strach, to je normální, ale nesmíme být úplně srabi a strkat hlavu do písku. Ono když to nevidím, tak mi to tak nevadí..? Jasně, že si netroufnu na mladíka, co se na ulici snaží dostat tyčí do auta, ale od toho jsou tu statečnější. Stejně jako jsem nemohla skočit do rybníka a snažit se vytahovat stokilové topící se lidi. Ale vždycky se aspoň něco dá udělat. Zavolat, poprosit, reagovat. Neotočit se zády. Samozřejmě spoustu věcí je potřeba opatrně. Aby se věci ještě nezhoršily, abychom někomu neublížili místo pomoci. Někdy je to boj, někdy boj na hodně dlouhou trať, ale já – optimista – věřím, že to jde. Na jednom semináři nám říkali, že je potřeba umět se vyrovnat s tím, že jsme někdy bezmocní. A to já ještě pořád neumím. A snažím se aspoň vyvolat diskuzi. Veřejnou i soukromou. Povídání s mými přáteli se prohlubuje od plkání (které je někdy taky potřeba) do hlubších dimenzí. Zjišťujeme, že když chceme být prospěšní, jsme dneska tak nějak za exoty a podivíny.
Jsem velký propagátor dobrovolnictví. Před lety jsem byla proškolena na koordinátora, a pak jsem tuto srdci a bohulibou činnost založila a vedla v domově důchodců. Během roka jsme měli na třicet pravidelných dobrovolníků, kteří bez očekávání něčeho „na revanč“ dělali úžasné věci. A ještě to nepokládali za nic velkého. „Vždyť si s paní jenom povídám…“ Tohle „jenom“ mi svírá srdce ještě dnes a jsem šťastná, že takoví lidé byli a jsou a snad jich časem přibude. Tuhle jsem se podivila, že na kytarovém vystoupení dobrovolnice v domově seniorů je JEN pár místních klientů. Přestože jich tam jsou stovky, přestože vím, že o hudební poslech je největší zájem ze všech aktivit. A není to o snaze dobrovolníků samotných, je to o spolupráci celkové, o pochopení, že je potřeba se zapojit a nebrat všechno jen jako práci, ale jako poslání. Jsme tu my pro seniory (handicapované, chudé atd) a chceme jim usnadnit život. Vždyť my ostatní se máme vlastně docela dobře! Jen někdy přes vlastní starosti nevidíme, že jsou starosti a starosti. Taky se někdy nervuju termíny a alergiemi a nemocemi. Ale v práci by to na mě nikdo nepoznal. Navíc je práce s lidmi tak nabíjející. Sice vyčerpávající a náročná, proto si lidí v pomáhajících profesích vážím, ale je potřeba tam dodat nejen sebe fyzicky, ale přidat i sebe duševně. Často jsou tihle lidé jediní, koho klienti v zařízeních za celý den či týden vidí. Tak proč se neusmát. Proč si nepopovídat. Proč chvilku nenaslouchat. Ano i já jsem šťastná za jediný úsměv, ale když jich může být pět, nebo deset, nebo dvacet..? Naše parta ergoterapie v domově nalákala a navozila lidi z celého domu a jak úžasné bylo sledovat, kdy si paní, která už kvůli pokročilé demenci není schopna komunikovat, začne zpívat písničku s harmonikářem. Jednak je to úžasná chvíle a jednak je to opět další impulz k tomu, že s ní lze dělat něco víc. Něco, co jí potěší, ač nám o tom sama třeba dosud nebyla schopná říct.
Nechci zachránit svět, (teda možná chci, ale to nebudu říkat veřejně, jinak bych šla asi rovnou na hranici nebo za hranice), ale chci udělat co nejvíc proto, abychom byli lidštější. A ne v tom urážlivém slova smyslu, ale v tom optimistickém. Když nás bude víc, můžeme ten svět udělat lepší. Ono někdy stačí tak málo. Nejen brát, ale i dávat. Úsměv. Ucho. Ruku. Mám pocit, že už jsem to někdy psala. Ale co, ono opakování je matkou…
TeReZa