Během letošního okukování a shánění malých dárků pro milé kamarádky jsem objevila krásné Náramky DAR, které potěší nejen obdarované. Vyzpovídala jsem proto autorku Dariu Hudečkovou.
Jak, kdy a proč vznikl tento projekt?
Před více než dvěma lety, když už jsem byla tři roky doma na rodičovské (sice dovolené), jsem cítila potřebu „vypnout“, proto jsem si nakoupila korálky a začala vyrábět náramky pro sebe a kamarády. Můj manžel neskrýval zklamání, že nerelaxuji a „nevypínám“ třeba vařením nebo zvelebováním (rozumějte úklidem) našeho bytu a tak jsem přemýšlela, jak tomu „nesmyslu dat nějaký smysl“. Napadlo mě tehdy, že bych mohla každému vyrobit náramek podle přání, za to, že by poslal jakoukoliv částku na podporu někoho, kdo to skutečně potřebuje.
Náhodně jsem si vybrala Honzíka a spojila jsem se s jeho maminkou, která s tímto „projektem“ souhlasila. Troufnu si říct, že myšlenka měla úspěch a nějaké peníze se pro Honzíka vybraly. Zjistila jsem, ale, že pro lidí je obtížné určit, co je málo a co moc za „náramek na dobrou věc“ a také, že jsem za materiál utratila moc a že nechci, aby mi to manžel sponzoroval. Proto jsem koncept trošku změnila. Dala jsem přesnou cenu náramků, kdy půlka vždy jde na učet maminky děti, co tímto způsobem podporuji a půlka jde za materiál na účet Náramky Dar. Vytvořila jsem si FB stránky „Náramky Dar“, abych oslovila i „cizí“ a přibrala jsem ještě jednu holčičku Marianku, jejíž maminka je samoživitelkou a i to málo, co díky náramkům vybereme je pro ně velmi důležitým zdrojem pomocí.
Komu konkrétně pomáhá (či jestli se to mění)?
Od začátku se snažím pomáhat Honzíkovi (http://www.vicka.g6.cz/) a asi po pul roce jsem si „vzala“ ještě Marianku (http://m.mariankav7.webnode.cz). Účastním se, ale nejrůznějších dobročinných aukcí nebo charitativních projektů, kde svoje náramky dávám do dražby nebo bazárků. A také často náramky daruji, ne jen svým blízkým a přátelům, ale také lidem, co mi napíšou a já cítím, že by ten náramek potřebovali, ale sami mají finanční „nedostatek“. Velmi často jsou to maminky samoživitelky, které opravdu nemají nazbyt. Beru to, jako určitá „podpora“ pro ně (že za těch peněz, co by daly za náramky, můžou koupit něco svým dětem).
Kolik náramků (či jiných darů) stíháte vyrobit (dejme tomu měsíčně?) a poslat?
Je to různé, v červenci, jsem se po 5ti letech vrátila do práce, mám 2 malé děti, domácnost, takže toho času moc není, ale i tak si několik večerů v týdnů čas najdu a náramky vyrábím. Nikdy je ale nedělám, protože musím, pouze proto, že to tak cítím a že je chci dělat. Věřím, že pocity a myšlenky, se kterými je vyrábím, se do nich přenáší a tak chci, aby byly pouze pozitivní. Lidé, kteří u mě objednávají to ví a netlačí na mě, ale většinou do týdne náramky odešlu.
Už náramky putovaly i za hranice republiky?
Ano, hodně často lidé objednávají náramky i pro svoje blízké, které mají v zahraničí. Bud jim je rovnou posílají nebo jim je berou jako dárek, když je jedou navštívit. Náramky DAR „mám“ v Austrálii, USA, Anglii, Švýcarsku, Bulharsku, Italii, Španělsku, Slovensko…
Jak na tuto aktivitu reaguje Vaše okolí?
Ano, jelikož ode mě většinou náramky dostávají jako dárek, tak velmi často posílají peníze na podporu Honzíka a Marianky.
Jaká je podle vás rodina v 21. století?
Ne tak „pevná“, jako v minulosti. Lidé jsou soběstačnější a tak se míň snaží rodinu za každou cenu udržet, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu se mi někdy zda, že hodně z nich to vzdává příliš brzy. Není dobrý, aby děti vyrůstaly v prostředí hádek a sporů, ale vidím, jak strašně důležití jsou OBA rodiče. Já mám dva kluky a ti svého tátu zbožňují, doufám, že nám to vydrží „do smrtí“, protože si to vůbec neumím představím byt bez něj a vychovávat je sama. Vidim, jak strašně důležitý je ten mužský vzor (hlavně pro kluky).
Ženy se mi skrz „náramky“ hodně „otevřou“. S některými mám pocit, že se znám dlouho a přitom jsme se reálně nikdy neviděly. Ta „anonymita“ a zároveň pocit a víra, že to dělám v dobrým a myslím dobře, způsobí to, že se mi svěří s věcmi, které by možná řekly svému psychologovi, kdyby ho měly. A tak vidím, jak těžké to je i v dnešní době, když rodina nefunguje. Ty matky, co zůstanou samy s dětmi to mají velmi složité (asi i otcové, ale moje cílová skupina jsou matky, tak jím rozumím o trochu víc).
Na druhou stranu, ale mám pocit, že v dnešní době stále více lidi, přehodnocuje svoje priority a stále častěji si uvědomují, že jediná věc, která má skutečně smysl je rodina a zdraví. Zní to jako fráze, ale lidé už žijí delší dobu v hojností a nabažili se ji. Hodně lidí se snaží pomáhat. Uvědomují si, že je štěstí, že mají fungující a zdravou rodinu a že je dobrý pomocí těm, kteří to skutečně potřebují, místo toho, aby ty peníze dávali za „nesmysly“.
A to je i tak trochu můj egoistický důvod, proč to stále dělám. On pak totiž člověk zjistí, že mu toto dává mnohem víc než mu „bere“. I podle výzkumů pomoc druhým je jeden z nejefektivnějších stimulátorů vlastního štěstí!
Děkujeme a ať se Vám daří!