Panenky Unicef u alenky35

Autor

Vendulku s Václavem jsem si přivezla domů v jejich cestovní krabici a originální tašce UNICEF, to celé bylo ještě „pro jistotu“ ve veliké tašce DEICHMANN. Manžel už byl doma, tašku jsem odložila, abych se mohla zout a šibalsky jsem na něj zamrkala.. Manžel vstal a trošku ironicky říká: „Ty už sis zase koupila boty, jo?“ a přitom, abych náhodou nezapochybovala o čem to mluví, lehce do tašky kopl… V tu chvíli jsem nevěděla co dělat. Že by zapomněl, že jsem si dnes měla vyzvednout adoptované panenky UNICEF? Vždyť jsem o tom mluvila celý týden a dokonce jsem ho přemlouvala, aby šel na předání se mnou… Hned jsem mu jeho domněnku objasnila a hned se taky omlouval, do dětí se přece nekope! Doufám jen, že je takové přivítání nepoznamenalo..

Děti jsem vybalila, seznámila je s manželem, s Pepíčkem a Pipinkou (to jsou naše andulky, originální jména, že? J) a ukázala jim náš byt. Myslím, že se jim to líbilo a rychle zapomněli, co se stalo před chvilkou (nebo jen chtěli, abychom si to mysleli?), úsměv z tváří jim totiž nezmizel. Všichni jsme šli ten večer spát brzy, ráno nás totiž čekala dlouhá cesta…

Po probuzení začal šrumec: umýt, zabalit pár věcí, naložit auto.. a kam že se to jede? K babičce! Totiž k prababičce do Bíliny (to je u Teplic). Ale nejprve musíme vyzvednout moji mamku. Tak hurá na výlet! U mamky opět proběhlo seznamování, to bylo radosti, když se poznala vnoučátka s babičkou! Ještě jsem babičku upozornila, že Vendulka s Vašíkem nedostali Kinedryl, tak aby je cestou hlídala.

V práci

Vyrazili jsme směr Praha, první zastávka: Letňany. Tam jsme si dali svačinku, koupili květinu a pokračovali dál, ještě nás čekala jedna zastávka – u Milešovky a pak až k prababičce. Na Milešovku jsme nevyšli (mě tlačil čas a nestačil dech, mamka dech sotva popadala a manžel z nás byl na nervy, vezme nás na výlet a my si toho vůbec nevážíme a pořád jen kňučíme, že už nám to stačí, bič na nás 🙂 ).

Prababička nás už netrpělivě vyhlížela z balkonu a na plotně pro nás hřála polévku. Opět proběhlo velké seznamování a chování, foto je toho důkazem. V Bílině jsme se zdrželi přes noc, ještě jsme navštívili příbuzné a známé a ráno šupky domů.

S prababičkou

Pak se několik dnů z této cesty zotavovali, jen tak polehávali, ale vypadali spokojeně.

Protože jsem slíbila své paní kosmetičce, že jí vezmu dvojčátka ukázat, vyrazili jsme jednoho dne pardubickou městskou dopravou do mého pracoviště. Zde jsem jim ukázala jak, co a proč.., no náramně je to zaujalo! Po práci jsme vyrazili na kosmetiku, tam opět proběhlo seznamování a chování a dokonce dostali i dárek na památku – ručně vyrobené srdíčko.

Potom měli zase několik dní na relaxování… Před Velikonocemi jsem náhle onemocněla, a tak jsem čtvrtek a pátek relaxovala s nimi, ale ani o víkendu se mi neudělalo lépe, a tak jsme stále lehárovali, všichni čtyři. Další víkend už měla proběhnout „výměna maminek“. Dostali ode mne deku do jejich cestovního obydlí, aby nespali na tvrdém

Satinka přijela v pátek na noc, protože se už léta známe, představování jsme mohly přeskočit, na děti ovšem byla náramně zvědavá, a tak jsem je hned seznámila: „To je Vaše teta, ne totiž maminka, ne já jsem Vaše maminka, nebo jsem taky teta?“ Je v tom trošku zmatek… Abychom nad tím nestrávili celý večer, vyrazily jsme na vínko, dlouho jsme se neviděly, tak jsme si měly hodně co říct. Na další den jsem měla naplánovaný výlet na Kuňku a na pardubický zámek za pávy. Počasí nám přálo, ovšem čas neúprosně ubíhal. Večer ještě ve čtyřech na pizzu a ráno už dětičky odjížděli i s novou maminkou o dům dál. Z našeho společného víkendu mi zůstala jen taška oblečení pro Jedličku, se kterou se musím co nejdřív domluvit na předání, a několik úsměvných vzpomínek, třeba na pštrosa nebo páva… 🙂

Na kosmetice

A jaká Satinka je? No přeci, milá, hodná a hezká (nemůžu napsat pravdu, ona by si to přepsala 🙂 ).

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na