Opět se hlásí vaše adoptivní děti!
Jak jistě víte, od Joli jsme putovali k jedli. Holky se sešly v jedné choceňské hospůdce ke konci ledna. Bylo hnusné počasí, sněžo-pršelo, ale nám bylo v naší cestovní postýlce od Trzky, s šálou od Retinky a na polštářku od Joli krásně teploučko. Ženský pokecaly u kávy, probraly náš portál, děti, rodinu i práci… čas utekl a Jolinka musela na vlak… rozloučení, zamáčknout slzu a hurá vstříc dalším dobrodružstvím.
Sotva jedle nasedla do auta, jako mávnutím kouzelného proutku se vytratila kávičková pohoda s Joli a nastal kolotoč, který jsme zažili po celou dobu v její rodince… Zvonil telefon a ze sluchátka se ozývalo „Mamíííí už jedeš ?“ a „Vezeš Vendulku s Vašíkem?“ a „Co bude k večeři?“…. Jedlina se usmála, obrátila se na nás a říká: „A teď něco zažijete…..“ V očích se jí lišácky blýskalo….
Sotva se otevřely dveře našeho nového domova přiřítila se nás uvítat smečka z dětí, psů, kocoura a za tím hejnem postával jedlin manžel. My, zatím bezpečně schovaní v kufříku, jsme slyšeli, jak jedle krotí dravou zvěř, nabádá je k opatrnosti při manipulaci s námi a vysvětluje, jak jsme se vlastně u nich Na kopečku objevili. Povídání o tom, že vlastně díky nám dostaly dvě děti očkování, aby byly zdravé. To bylo otázek, ty malé zvídavé makovičky moc nechápaly, proč mamka s kamarádkama koupila panenky, když už si s nimi nehraje, a děti v Africe dostanou pigáro místo panenek. Pořád argumentovaly tím, že panenky jsou lepší, než injekce, že ty africký děti asi nebudou moc nadšený.
Jedle má dvě děti – staršího Honzíka a mladší Marušku. S ní jsme se okamžitě skamarádili nejvíc, ukázala nám celý dům, vařila nám jídlo, povídala si s námi. Nutno říct, že jsme k jedličce dorazili v době, kdy se obě děti uzdravovaly po zápalu plic, takže byly dlouho doma, nemohly ani do školky, do školy , ale ani ven. Cvrkot a povyk vládl domem celý den, neustálé švitoření, překřikování, hašteření, ale i sourozenecká solidarita tady byla na denním pořádku. Hráli jsme s dětmi hry, koukali na pohádky, mastili plejstešna, jedno odpoledne nám děti vyráběly dárky, Vašík dostal hodinky na řetízku od Honzíka a Maruška navlékla Vendulce korálky na krk. Do toho všeho se domkem ozývalo cvakání klávesnice a bzukot tiskárny, to jak se jedle snažila stihnout termíny v práci. Chtěli jsme pomáhat, tak nás posadila na skener a hlídali jsme, aby nezavařila počítač….
Už jsme u jedlinů byli 14 dní, když přišla velmi smutná chvíle. Jejich krásnému zrzavému kocourkovi Zrzkovi nešlo pomoct od nemoci a rodinná rada rozhodla, že ho nenechají trápit. Bylo nám kamaráda líto. Ale řekneme vám tajemství jo? Jedlička nám to pošeptala, už když věděla, že je se Zrzkem moc špatně. Až přijde čas, přinesou si domů další koťátko…
Naopak úžasná chvíle nastala, když už děti mohly opustit zdi baráčku, Maruška nám připravila kočárek, co má pro svoje dvojčátka, a vyrazili jsme na objížďku po městečku, kde rodina bydlí. Jezdili jsme si jak král s královnou a ze svého lože s baldachýnem jsme například fandili na závodě bugyn. Dětem venek už chyběl, bylo na nich znát, že se potřebují proběhnout, provětrat, potkat své kamarády.
A pak pro změnu onemocněla jedle. Teda, takový kašel, to jsme ještě neslyšeli. Každou chvíli to vypadalo, že se jí urvou plíce. Snažila se léčit, ale bohužel její pracovní vytížení a rodinný kolotoč jí moc nedovolil zalézt do tepla do peřin a kurýrovat se. Aspoň že pracuje doma, stačí vylézt z pelecha, udělat dva kroky a je v kanceláři. Tím se náš pobyt u jedličky protáhl. Nezlobte se proto na ni, opravdu jí nebylo dobře, skoro 10 dní nevyšla z domu a u pc sedívala zabalená v peřinách, jen ruce a hlava jí trčely.
Takhle jsme se u jedle měli. Ačkoliv jsme díky nemocem moc nevýletovali, poznali jsme kousek života u našich dalších adoptrodičů a vlastně jsme poznali i nové sourozence :o)) Ještě teď nás z jejich kulometných jazýčků trochu brní hlavičky ……
S další adoptmamkou Alenkou jsme měli sraz v Mekáči. Sotva děti spořádaly své porce, začalo v nich klíčit semínko nudy, popraly se s tím s temperamentem sobě vlastním a začaly hrát na schovku, což v místnosti metr krát metr plné stolků a židlí a lidí nebyl moc dobrý nápad. Taťka vzal děti ven, aby si jedle mohla s Alenkou chvíli nerušeně popovídat, ale když se venku začalo smrákat, jedlina se omluvila, rozloučila a fičela za rodinkou.
Na závěr by chtěla něco napsat jedle, takže ji pouštíme ke klávesnici.
Moc díky za tento nápad. Setkání s Joli bylo příjemné, je to fajn baba, pobyt Vendulky a Venouška u nás, tím pádem i nové informace pro naše děti, zjištění, že zdraví, péče doktora, hračky, teplo a jídlo nejsou v životě samozřejmostí, následně další setkání, tentokrát s milou a usměvavou Alenkou, to vše jsou korálky na šnůrce zážitků našeho života. Dávám palec nahoru!
